Bebe: Naštěstí je člověk dost zapomnětlivý. Každou chvíli se stává, že zemědělec nebo stavebník rozorá pozemek a helemese, kostra. Pohřebiště má kratší životnost, než větší kosti. Muzea všechno nepoberou a tak se zbytky kostí jen přestěhují na nové pohřebiště. Trochu fosforu pustí tady, trochu tam, a než se úplně rozpadnou, pohnojí velké území. Jenže kosti obsahují mnohem více vápníku a ten tvoří s fosforem kytkou nestravitelnou sloučeninu. Proto nechť mrtví odpočívají v pokoji a my se zatím postaráme, aby nebylo mrtvé i pole, které jsme vydatně práškovali a znepříjemnili tak pobyt užitečné havěti. Jak je psáno v dokumentu, na který odkazuje Jitka M, v zemi je fosforu dost. Jen je tam převážně v nevhodných formách. Aby ho rostlinky mohly využít, musí jim ho předžvýkat rozličné houby, plísně a breberky. Proto je mnohem důležitější, co děláme s mrtvolkami rostlin, než s našimi nebožtíky.
Naprostá většina lidí (téměř všichni z měst) vyhazuje rostlinné zbytky do směsného odpadu, který skončí na skládce, tj. prostředí pro pěstování nevhodném. Možná kousek od hromady tzv. stabilizovaného kalu z čističky, který obsahuje fosforu taky slušné množství, ale protože obsahuje též stopy všech výdobytků farmaceutického průmyslu a mikroskopických příšerek, které se farmakologům nepodařilo zahubit, člověk jej považuje za nebezpečný odpad. Kupodivu už mu tolik nevadí, že totéž odtéká s "vyčištěnou" vodou z čističek do našich potoků a řek, kde to pění a následně se zelená právě díky fosforu (fosfátům), který menší čističky nemají povinnost odstraňovat. Fosfor se nám tak pomalu stěhuje do oceánů. V rybách a plodech moře se nám určitě všechen nevrátí. Nehledě na to, že tam zanedlouho nebude co lovit. Stejnou cestou odchází z mrtvých polí velká část umělých hnojiv, protože se při dešti nevsáknou do tvrdé krusty, ale stečou po ní. Lékem je opět živé hnojivo: kompost a hnůj, zavrhnout koncentrované chemikálie, které tento život potlačují.