Narodil jsem se sice ve městě, ale jinak jsem až do zahájení školní docházky žil na vesnici. Když jsme se přestěhovali do města, moji prarodiče a později i matka si pořídili zahrádku alespoň v zahrádkářské osadě na okraji města. Takže do jisté míry jsem měl kontakt s přírodou odmalička. Tehdy jsem ovšem spoustu věcí netušil a i když jsem poznal, jak se chovají různá hospodářská zvířata, pěstuje zelenina, kytky a stromy, u souseda hajného poznal i lesní havěť a včelařinu, tíhnul jsem spíše k vědě a technice. Před 5 lety jsem se po dlouhém bloudění různými zaměstnáními i podnikáním dostal konečně k oboru, který jsem studoval a zjistil jsem, že jsem si jej zvolil tehdy dobře. Vlastně to za mne udělala jedna paní učitelka, která do mne ve 14 letech asi viděla víc, než já sám. A paradoxně mne tento technický obor (měření a regulace) přivedl zpět k přírodě. Jsem programátor automatů pro řízení technologických procesů. Zpočátku jsem v řízení čističek odpadních vod viděl jen několik čerpadel, dmychadel, míchadel a servoarmatur. Ale to zařízení by nic nesvedlo bez několika druhů bakterií, které rozkládají kal. A už jsme u biologie. Rád dělám práci pořádně a tak jsem se zajímal o to, jak zajistit co nejlepší podmínky pro ty miniaturní pomocníky. Najednou mi ta zdánlivě primitivní technologie už nepřipadala tak prostá. Naše činnost se točí i kolem jiných "eko" záležitostí. Kotelny s využitím fototermických kolektorů, fotovoltaické elektrárny, tepelná čerpadla, atd. Spolupracujeme i s firmou, která se zabývá likvidací ekologické zátěže a hledá nové možnosti při využití různých rostlin. Jednou jsem hledal informace o vodíku jako novém palivu, protože mne napadlo, jak využít kyslík, který vzniká při elektrolýze vody jako vedlejší produkt. A přitom jsem objevil úplně náhodou vermikompostování, které mne nadchlo. A diskuse o něm mne přivedla i na tento web.
Myslím, že překročení toho BODU nespočívá v objevení pojmu permakultura, ani v rozhodnutí odstěhovat se z paneláku na vesnici nebo samotu do maringotky. Rád bych si pořídil dům se zahradou na klidném místě, zatím však zůstávám v tom paneláku, pěstuji si v kuchyni papriky, rajčata a různé bylinky na vlastním kompostu a vydělávám na budoucnost na venkově. Kdybych to uspěchal, měl bych na malý pozemek s chatrčí a zbytek života bych strávil starostí, jak sám sebe uživit z vlastního pozemku, aniž by mne umlátila banda nějakých výrostků, co si léčí nudu z matrixu útoky na bezdomovce, nebo mne vyštvali úředníci, kterým vadí moje svoboda. Raději si koupím skromné zanedbané stavení, které si opravím a vybavím, až přijde čas. A - pokud možno - až si najdu někoho do páru. Protože samotářský život se dá snést jen dokud člověk alespoň chodí mezi lidi do práce a nebo jako krátká dovolená.
Vztah k permakulturnímu životu musí mít člověk v sobě. Pak není třeba jej přesvědčovat. Stačí informovat nebo inspirovat a chytí se sám. Někomu nestačí ani důkazy. Vidí třeba, jak šťastní jsou lidé, kteří tak žijí, závidí jim, ale stejně zůstane u svého stylu života. Ze strachu z neznámého, z posměchu známých, ze závislosti na luxusu... Ale existují i takoví, kteří se do něčeho vrhnou, aniž se snaží nejprve něco poznat a pochopit. Tak jako tzv. aktivisté, kteří žijí manifestacemi, protesty a přitom o tom, za co manifestují, nemají ani páru. Dobré věci tak nepomohou, ale naopak. Potom je těžké přesvědčovat veřejnost o smyslu ochrany životního prostředí, když z ní nějací aktivisté dělají frašku. Ztracená důvěra se těžko získává zpět. Proto mi připadá lepší žít prostě tak, jak nejlépe umíme, a jen odpovídat těm, kteří projeví zájem, než přesvědčovat ty, kteří vyznávají jiné hodnoty. Jen u dětí bych udělal výjimku a to co nejdříve.
