Patrik Stach: I když nepoužívám Otčenáš, budu se modlit, abyste měl pravdu a k tomu optimismu důvod. Ve špatných dobách se lidé chovají různě. Dá se říci, že taková situace umocňuje jejich pravé já. Jedni jsou ještě větší svině, jiní začnou druhým pomáhat s ještě větším úsilím. Jde o to, kteří převáží, a kolik škody napáchají ti špatní. A jak rychlý nástup bude krize mít. Tedy - jak říkají ti, kteří se o ropném zlomu baví - jak strmý svah nás čeká na druhé straně hory. Každopádně vidím průšvih v tom, že lidstvo dlouho ignoruje přírodní zákony, což je zvláštní druh "legislativy", kterou nelze obcházet nebo podle potřeby novelizovat jako zákony světské. Trest za takové ignorantství proto musí přijít a bude mít rozměry, které ve mně optimismus nevzbuzují. Kolik lidí se dobrovolně vzdá života, aby ostatní měli šanci přežít?
Pokud jde o to rouhání: Omlouvám se, pokud jsem se dotkl kohokoli, kdo v cokoli upřímně věří. Je to podobné, jako když rodiče jednou musí kápnout božskou svým dětem, když praskne, že Ježíšek není bytost pohybující se nadzvukovou rychlostí, ale každý, kdo má někoho rád. Copak ale skutečnost není dost krásná a musíme si vymýšlet nadpřirozené bytosti a zakládat tak na budoucí zklamání? Vždyť i Ježíš v bibli mnohokrát lamentuje, kolik ještě musí udělat zázraků, aby lidé uvěřili tomu, co je učil. Zkusme číst bibli pozorně a alespoň občas si vyzkoušet na vlastní kůži, jak ty zázraky fungují. Všichni máme tu schopnost. Jen vůle často chybí. Nemá smysl zkoušet nakrmit tisíce lidí ze sedmi chlebů. Ale vždy, když překonáme lenost nebo jinou špatnou vlastnost a uděláme něco na první pohled obyčejného a správného, stane se malý zázrak. Budeme mít radost z toho, co jsme dokázali. Pouhé očekávání zázraku přináší jen zklamání. Aby člověk uvěřil, nestačí jen číst nebo poslouchat. Kdo zůstane jen u čtení, řekne si, že mi asi šplouchá na maják, když mám větší radost z vermikompostéru v kuchyni, než z mnohem dražších hraček, které mi snad někdo může i závidět, ale mně udělají vždy radost jen pár dnů po nákupu. Pak si uvědomím, že mě spíš jen okrádají o čas a že mají různé slabé stránky. Vyhodit je, když byly tak drahé? Nevzpomínám si, že bych někdy litoval pořízení něčeho užitečného nebo řešil, zda to vyhodit, než doslouží. Pro mne je závěr jasný. Nestojím o drahé, ale o užitečné věci. Dříve mi slova: "Tomu, kdo má, bude dáno a tomu, kdo nemá, bude vzato i to, co si myslí, že má.", nějak nehrála se slovy: "Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům: Bohu i mamonu." a jinými narážkami na hromadění majetku. Po vlastní zkušenosti už vím, jak je to míněno.
Samotný zážitek ale zkušenost nepřinese. Je taky nutné vnímat a přemýšlet. Proto starý člověk není automaticky zkušený. Ale jen ten, který žil s otevřenýma očima. Když oči po dlouhém pobytu ve tmě otevřeme proti jasnému světlu, je to chvíli nepříjemné. Stejně jako poznání, že jsme žili v klamu. Ale pak objevíme skutečný svět, který má dost krás pro každého, kdo se nebojí dívat.
