Úvahy o živote

[Milan Šupa]

Jaký je smysl stáří a čekání na smrt?

Položili jste si někdy otázku, jaký má vlastně smysl pozdní stáří, nemohoucnost, nemoc a závislost na jiných, jevící se lidem aktivního věku jako něco bezvýchodního? A nejen jim, ale i mnohým starým lidem samotným?

Pod tlakem bezvýchodnosti, s vizí stupňující se nemoci a bolestivého umírání pak často zvažují myšlenku dobrovolného odchodu ze světa. A jsou i tací, kteří eutanazii i uskuteční, aby se podle jejich názoru vyhnuli zbytečnému utrpení.

Eutanazie se totiž současnému, modernímu a materialistickému člověku jeví z jeho úhlu pohledu jako dobré a humánní řešení. Vždyť přece i zvířeti, které trpí a není mu už pomoci zvykneme usnadnit jeho utrpení a smrtí ho od něj osvobodit. Proč bychom tedy měli nechat trpět lidi, pokud jim už není pomoci?

Ano, takto racionálně, ba dokonce i humánně se musí jevit problém pozdního stáří materialistům a ateistům, ovšem jen proto, že neznají pravý smysl stáří, nemoci, utrpení, nemohoucnosti a čekání na vlastní smrt. Smysl, přesahující materialisticko ateistické vnímání světa.

Zkusme se nyní trochu vžít do situace velmi starého člověka. Už dávno je za ním jeho kariéra a bývalá práce. Když odešel do důchodu, z času na čas se ještě setkával se svými kolegy, ovšem nyní jej z nich navštěvuje jen málokdo. Manželka, se kterou si rozuměl zemřela a protože se začaly množit zdravotní problémy a on se nevěděl sám o sebe postarat, dali ho děti do domova důchodců. A protože každé z jeho dětí má dost svých vlastních starostí, jejich návštěvy bývají stále řidší.

Měsíc co měsíc ho pomalu opouštějí síly a on se stává stále bezvládnějším. Kvůli nemohoucnosti musel zanechat i své poslední zájmy a koníčky. Už ho musí krmit a asistovat mu při základních tělesných a hygienických potřebách. Trpce pociťuje vlastní bezmocnost a kolem sebe dennodenně vidí i nemohoucnost jiných, podobně postižených. Prožívá stav hluboké vnitřní bezvýchodnosti, jaký dosud neměl v jeho životě obdoby. Nakonec dospěl do situace, kdy začíná vidět jako jediné východisko smrt. Smrt očekává jako vykoupení, avšak na druhé straně se jí přece jen bojí.

Jaký má něco takového smysl a v čem spočívá? A má to vůbec nějaký smysl?

Má! A obrovský! Spočívá v tom, že člověk, který už téměř všechno ztratil může a má, právě pro ztrátu všeho toho, co pro něj v životě cosi znamenalo najít to nejdůležitější a nejpodstatnější. Najít to nejdůležitější, co existuje a co pro zdánlivý význam všech ostatních věcí dosud přehlížel.

Co je to? Přece důvěra v Boha? Důvěra a upnutí se k Bohu, jako k tomu jedinému, co ještě má smysl a význam. Co má smysl a význam i ve chvílích, kdy už všechno ostatní každý smysl a význam dávno ztratilo.

Ano, v utrpení pozdního stáří, v bolesti, nemohoucnosti, bezvýchodnosti a nejednou i v ztrátě vlastní lidské důstojnosti může, ba dokonce má člověk najít důvěru v Nejvyššího. Má se k němu upnout vší silou své bytosti. Má do něj vložit všechnu svou naději a celé své bytí. Třeba ale zdůraznit, že kdyby tímto způsobem uvažoval dříve, ve svém aktivním životě, jeho stáří by mohlo být úplně jiné a on by nemusel tak trpět.

Jelikož ale pro lesk mnohých pozemských věcí, považovaných za tak velmi důležité opomenul to nejdůležitější, musel nakonec všechny tyto věci ztratit. Avšak význam nalezení toho nejpodstatnějšího v lidském bytí je tak nesmírně velký, že za něj stojí i bezvýchodné utrpení.

Toto utrpení by však vůbec nemuselo přicházet v takové vyhrocené podobě, kdyby lidé hledali důvěru v Nejvyššího v předstihu. Pokud to však neučinily, je právě utrpení stáří možné považovat za poslední, velkou milost. Za poslední velkou šanci. Za poslední velkou příležitost.

Z výše uvedených důvodů je proto eutanazie zločinem, který lidi obírá o tuto šanci. Neboť člověk je člověkem, to jest bytostí, mající schopnost hledat a najít cestu k Bohu. Najít hlubokou důvěru v Něho. A učinit tak může do poslední sekundy svého života. Proto mají velký smysl i poslední hodiny, ba i poslední minuty každého lidského života, ať už by byly doprovázeny jakýmkoli utrpením.

Člověka, nacházejícího se v takové situaci nelze v žádném případě srovnávat se zvířetem, protože za prvé, zvíře nemá takovou míru sebeuvědomění jako člověk a za druhé, nemá ani schopnost vědomého hledání a nalezení cesty ke Stvořiteli. Proto je možné jeho předsmrtné utrpení ze soucitu zkrátit.

Důvěra v Boha! Co to vlastně je? Je to důvěra v Dobro! V Dobro, které nám umožňuje prožívat vědomou existenci. A ten, kdo důvěřuje v Nejvyššího nemůže jinak, než viditelně uplatňovat vznešený princip Dobra ve všech situacích svého každodenního života.

Proto, abychom měli poznání a oporu v tom, co tímto Dobrem ve skutečnosti opravdu je nám bylo darováno Desatero a Kristovo učení. V nich najde každý, kdo chce návod k tomu, jak správně žít.

Kdo tedy důvěřuje v Hospodina a uznává jej jako nejvyšší princip Dobra, ten se snaží podle tohoto principu jednat, myslet a žít. Kdo takto činí má důvěru v Hospodina a Hospodin ho sám zahrne svou důvěrou. A tato důvěra mu bude svítit jako jasné světlo v jeho životě, bude ho životem doprovázet a přinášet mu požehnání.

A nakonec se stane Světlo Nejvyššího poslední nadějí člověka v hodině smrti. Nadějí, která mu dá jistotu pokračování jeho dalšího, vědomého bytí.

Kdo však důvěru v Hospodina v životě nenašel, nehledal a proto ji ani nemá, tomu budou jako poslední milost a poslední šance darované dny jeho stáří, nemoci a nemohoucnosti. Možná pak i on tuto důvěru najde.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

[Milan Šupa]

Evropský pseudohumanizmus! Co je jeho příčinou?

   Pokud k těm nejextrémnějším projevům islámského světa patří sebevražedné atentáty, tak k těm nejextrémnějším projevům nemohoucnosti a slabosti současné Evropy patří sebevražedná dobročinnost.

   V čem se skrývá příčina tohoto stavu? Kde hledat kořeny pseudohumanizmu, který z dlouhodobého hlediska ohrožuje identitu evropských národů?

   K pochopení příčin se musíme podívat do minulosti. Dnes je již Evropa ateistická a materialistická. Dnes už podlehla konzumnímu způsobu života. Ale poměrně v nedávné době tomu tak nebylo. Tehdy byla Evropa křesťanská. Věřila v Boha a duchovní snažení lidí bylo přirozenou součástí jejich způsobu života.

   Avšak právě v zmiňovaném duchovním snažení došlo svého času v zásadní chybě. K velkému omylu, který v současnosti, i přes dnešní ateismus a materialismus, podprahovým způsobem prorůstá do již zmíněného,​ ​pseudohumanistického přístupu politiků a evropských institucí k imigrantům. Jde o neblahé dědictví změkčilého křesťanství, které se v současné ateistické době transformovalo do falešného principu přehnané tolerance a sebevražedné dobrosrdečnosti.

   Dříve, než začneme se samotným objasňováním třeba ale zvlášť zdůraznit, že křesťanství jako takové patří k vrcholům duchovních snah na naší planetě. Vše, co Evropa dosáhla a co tu dnes máme bylo vybudováno právě na jeho základě a prostřednictvím hodnot, s ním úzce spojených.

   Křesťanství ve své zdravé a pravé podobě bude totiž vždy představovat učení, které pokud je reálné aplikované do života, musí mít ten nejblahodárnější vliv na celkový osobnostní rozvoj každého jednotlivce i celé společnosti.

   Je však třeba podotknout, že křesťanství musí nutně zůstat zdravé a pravé. Pokud se totiž jeho učení zakalí a dostanou se do něj různé omyly a chyby, musí pak takto znehodnocené učení přivést lidi i celou společnost do neštěstí. A tomu žel v současnosti dochází právě v podobě sebe destruktivního humanismu.

   Takže pojďme k podstatě celého problému. Dokonale ho ilustruje nápis nad vstupní branou jistého chrámu, kde bylo napsáno: Bůh je Láska.

   V této jediné krátké větě, kterou nikoho ani nenapadne považovat za mylnou se skrývá celá tragédie křesťanského světa, jakož i tragédie současné Evropy. Tato věta totiž není pravdivá! Neboť Bůh vždy byl, vždy je a navždy zůstane Láskou a Spravedlností! Nedílnou jednotou Lásky a Spravedlnosti!

   Vždyť přece již samotné sestavení Bible tomu jasně nasvědčuje. Bible se skládá ze Starého a Nového Zákona. Starý Zákon představuje Zákon Spravedlnosti. Spravedlnosti přísné a až drsné.

   Nový Zákon je Zákon Lásky. Lásky tolerantní a odpouštějící. No a to pravé a správné může vzejít jedině ze vzájemného spolupůsobení obou principů. Jedině tak může vzniknout harmonie.

   Dokonce i Ježíš, jak část Boží Lásky zvlášť zdůraznil, že nepřišel Zákon zrušit, ale naplnit. Nebo doplnit! Nepřišel tedy spravedlnost Starého Zákona negovat, ale završit poznáním principu lásky k bližnímu, aby lidstvo v harmonickém spolupůsobení obou principů mohlo dospět k harmonii.

   Žel dnešní křesťanství zmíněné Ježíšova slova jakoby nebralo na vědomí. Jen jděte do jakéhokoliv z křesťanských chrámů a pozorně poslouchejte. Uslyšíte hlavně a především o lásce. Princip spravedlnosti byl odsunut kamsi stranou, jako by ho Ježíš svým učením skutečně zrušil. Jakoby ho svým učením potřel. Křesťané tedy žel sklouzly přesně k tomu, před čím jich Kristus varoval: uvízli v lásce a potřeli spravedlnost.

   Avšak pokud spravedlnost bez lásky musí být nutně tvrdá a přísná, naopak láska bez spravedlnosti se musí nutně stát slabošskou a změkčilou.

   Správné působení těchto principů najdeme třeba v ideálním působení muže a ženy. Muž by měl reprezentovat princip spravedlnosti a spravedlivé přísnosti. Žena naopak princip lásky a laskavé tolerantnosti. No a z takového ideálního vzájemného působení muže a ženy má vzejít pravý a zdravý harmonický vztah, který je nejvhodnější půdou pro správnou výchovu příští generace.

   Žel, jednostranné zaměření se křesťanství pouze na princip lásky z něj učinilo náboženství změkčilosti a slabosti. No a právě tento nezdravý postoj se v novodobé, ateistické a materialistické současnosti transformuje do slabosti a změkčilosti evropské politiky vůči imigrantům.

   Sázením pouze na lásku a toleranci a odmítáním spravedlivé přísnosti se stává Evropa slabošskou a neživotaschopnou. A pastýři křesťanských církví už ani nejsou schopni vnímat smrtelné nebezpečí zániku vlastní víry, která ve své změkčilosti nebude schopna odolat rozpínavosti islámu. Islámu, jako náboženství se silným akcentem spravedlnosti, kterému žel naopak chybí právě láska.

   Jak se tedy, na základě všech výše uvedených skutečností postavit k praktickému řešení problému imigrace. Jak se k němu postavit z hlediska hodnot skutečného a pravého křesťanství?

   Pokud dnes představitelé církví a politici mluví o lásce k bližnímu, kterému je třeba pomáhat v jeho neštěstí je to v pořádku. Je to správné, křesťanské, lidské a humánní. Ale je to jen jedna strana mince! Pokud totiž bereme v úvahu lásku, je nutně vzít v úvahu i spravedlnost. Dokonalou Spravedlnost Boží, prostřednictvím které je každému jednotlivému člověku na této zemi určeno jeho zrozením přesně to místo na zemi, ten národ a ty poměry, které mu přísluší. Dokonalá Spravedlnost Nejvyššího totiž každému z nás určí, kde se narodí a tedy kde má žít a kde se má hmotně, osobnostně i duchovně rozvíjet.

   Toto je třeba jednoznačně respektovat, protože takhle to přece určuje autorita Nejvyšší! Neboť ať jsou už poměry, do kterých jsme se zrodili jakkoli těžké, právě v konfrontaci s nimi může naše osobnost správným způsobem růst a po všech stránkách se vyvíjet.

   Pokud to ale člověk nerespektuje a z nejrozličnějších důvodů odchází někam jinam, protiví se vůli Vyšší Spravedlnosti a duchovně tím ztrácí, protože v nových poměrech není jeho osobnost vnějšími podmínkami tak ideálně stimulována, jakoby to bylo pro jeho osobní a duchovní růst potřebné.

   Vždyť nakonec, což je člověku prospěšné, pokud by se i měl pozemsky lépe, pokud tím uškodí své duši? Pokud sice žije v blahobytu, ale duchovně při tom ztrácí? Neboť ačkoli se i svou emigrací prozatím vyhne poměrům, které mu určila Vyšší Spravedlnost jeho zrozením na zemi, příště se bude muset ocitnout v poměrech ještě mnohem těžších. Nebo si člověk snad myslí, že je schopen přelstít dokonalou Spravedlnost Boží?

   Celkem prakticky to znamená, že na základě zohlednění principu spravedlnosti je nepřípustná jakákoliv imigrace za účelem zlepšení svých životních poměrů. Takoví imigranti by měly být okamžitě posíláni domů.

   Dočasná pomoc v duchu křesťanské lásky, v duchu lidskosti a humanismu má být poskytnuta pouze imigrantům, kteří utíkají ve strachu o holý život. Má jim být poskytnut dočasný azyl a to dokud se poměry v jejich zemi neupraví natolik, aby se mohli vrátit zpět. Ze strany světové veřejnosti má být proto vyvíjené úsilí, aby se životní poměry v takových zemích co nejdříve upravili.

   Takovým způsobem bude pak učiněno zadost i lásce, která pomáhá jiným v jejich nouzi, ale i spravedlnosti, která dbá o to, aby každý prožíval svůj život na místě, kde se narodil.

   V dodržování principů pravého křesťanství, které bere na zřetel jak Lásku, tak i Spravedlnost spočívá tedy správné řešení problematiky imigrace.

   Pokud však budeme problém řešit jinak, rozumově, pseudohumanisticky, změkčile a slabošsky, v příkrém rozporu s harmonií, spočívající v jednotě principů Lásky a Spravedlnosti, přinese nám to pouze problémy, společenské pnutí, konflikty, či dokonce kulturní i hmotnou destrukci celé Evropy.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

[míra]

Tam kde jsem se narodil mám zůstat? To řekl Bůh? Možná tomu nerozumím. A vymezil i rádius pohybu? Možná se tím měl tedy řídit i Cyril s Metudem.

[Milan Šupa]

Blud multikulturní společnosti

V současnosti preferovaný multikulturalismus stojí v rozporu se zákonitostmi univerza. A je úplně jedno, jak racionálně a vzletně se budou lidé snažit tento nesprávný jev omlouvat, protože žel, výchozí pozice jejich myšlení a celkového nazírání na realitu je nesprávná. Jejich vnitřní život je totiž omezen pouze čistě hmotným a materiálním vnímáním. A podobná omezenost nemůže zplodit nic jiného, ​​než něco, co není správné.

   Existuje však i jiný pohled na život. Pohled nejen zdola, od hmoty, ale také shora, z ducha. Pohled, představující určitou nadstavbu nad vnímáním většiny lidí, neschopných ani jen ve svém myšlení překonat hranice hmoty.

   No a z tohoto duchovního pohledu se multikulturalismus jeví úplně jinak, protože právě duchovní Zákonitosti určují každému člověku místo na zemi. A sice místo jeho pozemského zrození, kde má žít, působit, rozvíjet se a duchovně růst.

   Je to děj, probíhající na základě velkého vesmírného Zákona stejnorodosti, jehož prostřednictvím je stejné přitahováno k stejnému. Vyjádřením účinků tohoto Zákona je i známé rčení: vrána k vráně sedá, rovný rovného si hledá.

   Reálné to znamená, že jednotlivé národy naší planety představují určité stupínky velké školy života. Představují určité stupně zralosti, poskytující prostor pro rozvoj lidských duší, z nichž každá se rodí do zcela konkrétního národa právě na základě Zákona stejnorodosti.

   Celkem jednoduše si to můžeme představit jako základní školu s ročníky od jedna do devíti. Každé dítě, nacházející se ve svém osobnostním vývoji na úrovni prvního ročníku je automaticky zařazeno do prvního ročníku, každé dítě, osobnostně zralé do druhého ročníku je zařazeno do druhého ročníku a tak dále.

   Na základní škole nikoho ani nenapadne vytvářet třídy, které by byly směsí žáků všech ročníků. Z toho by přece nemohlo vzejít nic dobrého.

   Nicméně žel, ve velkém celosvětovém měřítku jednáme právě takovým způsobem a prostřednictvím multikulturalismu vytváříme cosi, co je směsí nejrůznějších národů a tedy nesourodou směsí nejrozmanitějších úrovní zralosti. Tím vytváříme nestejnorodý chaos, který není přínosem pro nikoho ze zúčastněných.

   Pokud nyní začnete hledat nějaké důvody, potvrzující že multikulturalismus má přece jen své výhody, budou to vždy, tak jak již bylo zmíněno na začátku, jen důvody, zohledňující hmotné, materiální a tedy omezené hledisko. Z duchovního hlediska je to však chaos, který nepřináší nic dobrého. Chaos, který se příčí velkému vesmírnému Zákonu stejnorodosti, protože multikulturalismus je snahou o spojování nestejnorodého. Je snahou o spojování lidí nejrozličnějších a nejrozmanitějších úrovní duchovní zralosti.

   Správné je však jedině to, co je přirozené! A co je přirozené určují duchovní Zákonitosti univerza. Ve vztahu k jednotlivým národům naší planety to znamená, že mají zůstat vzájemně nesmíšené a národně konzistentní. Každý z nich se má vyvíjet svým vlastním způsobem. Každý má stavět na své vlastní jedinečnosti a výjimečnosti. Každý má zůstat sám sebou. Nemá kopírovat jiných a snažit se být jako jiní.

   I osobnost každého člověka je přece jiná. Každý by měl být proto samým sebou a neměl by napodobovat jiných. Stejně má i každý národ zůstat sám sebou a nemá se opičit po druhých.

   Proč je to tak a ne jinak si ukažme na dvou příkladech.

   Pokud někdo kupoval svým dětem plastelínu ví, že čistě nová se skládá z více barev. Červené, žluté, modré, zelené a tak dále.

   Pokud se ale dítě s plastelínou delší dobu hraje, barevné kousky se vzájemně promíchávají, až nakonec po určitém čase vznikne jakási jednolitá hnědá masa, která není na první pohled příliš vábivá a která v sobě pohltila veškerou předchozí svěžest čistě nových, barevných kousků plastelíny.

   No a cosi velmi podobného se děje i s příslušníky jednotlivých národů při vytváření multikulturních směsí. Tvárnost plastelíny je podobná tvárnosti lidských duší, které se mísí s rozmanitými vlivy, stále více ztrácejí svůj původní barevný odstín a transformují se do jednolité multikulturní masy. Tím zaniká původní, přirozená pestrost a vzniká konformní šeď. V multikulturním guláši je obsaženo vše, přičemž to vše se postupně a nepozorovaně přetváří v nic. Svěžest nejrozličnějších odstínů různorodosti totiž pomaličku pohlcuje multikulturně jednolitá masa.

   Nebo jiný příklad. Mnozí chodí rádi do přírody, kde mohou načerpat posilu a osvěžení. Představme si třeba letní louku plnou květin. Nacházejí se na ní květiny nejrůznějších tvarů, velikostí, vůni a barev, což značí, že podstatou krásy, která nás v přírodě tak osvěžuje je pestrost a rozmanitost. Jak je tedy vidět, evoluční vývoj nesměřoval ke konformitě, ale k pestrosti. Prakticky to znamená, že zde dnes nemáme pouze jediný druh květu, který by byl jakýmsi souhrnem všech dosavadních květin, dosud existujících na zemi. Naopak, evoluční vývoj směřoval rozmanitosti a různosti druhů, přičemž tyto druhy zůstávají vždy čisté a vzájemně se nemíchají.

   No a přesně stejně je to i se všemi národy naší planety. Každý z nich je zcela osobitým květem, který přispívá do krásy a obohacení celku právě svou vlastní, specifickou vůní, barvou, tvarem i velikostí. Národy země mají zůstat rozdílné, protože správný rozvoj lidské civilizace má sledovat cestu přirozenosti.

   Pokud se ale lidé začnou vzdalovat od přirozenosti, pokud se domnívají být chytřejšími než to, co je přirozené a tedy normální, pokud začnou vytvářet a preferovat věci nepřirozené, pokud začnou v rozporu s velkým vesmírným Zákonem stejnorodosti prosazovat chaos nestejnorodých multikulturních směsí, dříve nebo později budou muset bolestivě poznat, že to není cesta k rozkvětu a rozvoji, ale cesta ke konfliktům, problémům a možná až tragickým společenským střetům.

   Souhrnně lze říci, že každého člověka jako jednotlivce i všechny národy země může vnitřně, kulturně, ale i hmotně povznést pouze to, co koresponduje s duchovními Zákony univerza. Vše ostatní nám musí z dlouhodobého hlediska přivodit škodu, a to i tehdy, pokud by se to z krátkodobého rozumového hlediska i jevilo jako pozitivní.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

[Milan Šupa]

Je migrace odplata za ničení jiných národů?

Žijeme na planetě Zemi, podrobené duchovním Zákonům. Jedním z klíčových je Zákon zpětného účinku, jehož působení lze vyjádřit velmi jednoduše slovy: co kdo zaseje, to také sklidí. Nebo třeba řečí zákonů fyziky: jaká je akce, taková musí být nutně i reakce.

Zkusme si však účinky tohoto Zákona rozměnit na drobné a ukázat si, jak se projevuje především ve vztahu k současné západní civilizaci.

Jak víme z historie, mnohé státy Západu měli své kolonie. Z kolonií odčerpávali materiální, přírodní, ale i lidské zdroje. Ovládání a bezohledné profitování z jiných bylo totiž hlavním cílem kolonialismu.

Po jeho pádu se však žel mnoho nezměnilo. Změnila se jen forma, zatímco podstata zůstala stejná. Ovládání jiných států a odsávání jejich zdrojů pokračovalo formou kolonialismu ekonomického. Ekonomicky silné národy, to znamená původní koloniální velmoci ovládli silou svého kapitálu státy ekonomicky slabší. Do svého vlastnictví získali všechny strategické podniky a surovinovou základnou. Nakonec nemusíme chodit ani tak daleko, protože i u nás se událo totéž, jen o trochu jemnější formou.

V nedávné době jsme byli také svědky toho, jak se takzvané vyspělé Evropské národy spolupodíleli na likvidaci Libye, jednoho z mimořádně prosperujících afrických států, který se v současnosti nachází v absolutním chaosu a rozvratu. Velmi podobné je to i v Sýrii, kde Evropa opět nemá čisté ruce a podporuje takzvanou umírněnou opozici, která sice vraždí, popravuje a odřezává hlavy, ale pro Evropu přijatelným, umírněným způsobem.

Taková je žel realita současného světa, ve kterém se ten silnější snaží nejrůznějšími způsoby ovládnout slabšího a profitovat z něj.

Nicméně ať už mocné národy světa vykořisťují jakkoli sofistikovaným způsobem národy slabší a vcelku se to považuje za přirozené a normální, není možné, aby něco takovým způsobem zvrhlého uniklo působení duchovních Zákonů univerza. A zcela konkrétně na začátku zmiňovanému, železnému Zákonu zpětného účinku, který působí přesně v duchu slov: co kdo zaseje, to také bezpodmínečně sklidí.

A teď si zkusme položit otázku: co asi musí jednoho dne sklidit ten, kdo zotročuje jiných? Kdo se je snaží ovládat, aby z nich mohl profitovat? Kdo se neváhá spolupodílet na rozvratu států proto, aby na tom ekonomicky a mocensky získal?

Kdo seje zkázu, drancování, ožebračování a rozvrat, musí na základě spravedlivého Zákona zpětného účinku sám dříve nebo později sklidit - čili zažít vlastní zkázu, vlastní ožebračování, vlastní drancování a vlastní rozvrat. No a právě nyní začíná být západní Evropa prostřednictvím imigrace konfrontována se sklizní vlastní setby. Za její rozvrat, rozséván po světě se k ní přibližuje rozvrat vlastní.

Hodně se například mluví o tom, že imigrace je řízený proces. Že jde o dílo dobře organizovaných pašeráckých band, které na tom bohatnou. Říká se také, že jde o proces organizovaný USA za účelem destabilizace Evropy. Mohly bychom samozřejmě ještě dlouho spekulovat o tom, kdo stojí za imigrací tak masových rozměrů, která vykazuje všechny znaky organizovanosti, avšak skutečnou a nejhlubší příčinou, která je rozhodujícím hybným momentem tohoto dění je Zákon zpětného účinku. Jde o účinek zákona akce a reakce, kdy na základě předchozí akce přichází odpovídající reakce.

Velkou otázkou však zůstává, co s tím? Jak se vlastně k imigraci postavit a jakým způsobem ji správně řešit?

V první řadě by mělo dojít především k hlubokému pochopení toho, o co tu vlastně jde. K pochopení toho, že jednotlivci, ale i celé národy nemohou nikdy beztrestně dělat jiným to, co nechtějí, aby jiní dělali jim. Pokud totiž něco takového jiným dělat budeme, Zákon zpětného účinku nám to musí jednou nutně vrátit.

Z tohoto důvodu bychom tedy měli změnit vzorec svého chování. Měli bychom se už konečně naučit vidět v každém člověku stejného člověka, jako jsme my samotní a podle toho se k němu i chovat. A to také znamená, že i v jiných národech bychom se měli naučit vidět národy se stejnými právy, jako jsou ty naše. Měli bychom se už konečně naučit skutečné lidskosti a vzájemné, rovnoprávné koexistenci národů.

Měli bychom se tedy už konečně naučit jednat s jinými, zacházet s jinými a chovat se k jiným tak, jak chceme, aby jiní jednali s námi a zacházeli s námi. Neboť v železných Zákonech tohoto univerza nemůžeme ve vztahu k sobě samým očekávat nic jiného, ​​než jen to, co jsme my sami rozsévali ve vztahu k jiným.

Pokud se chce Evropa zachránit, musí nutně změnit způsob vlastní setby, protože její drancování jiných národů vyvolalo imigraci, která přináší v neodvratném zpětném účinku realitu drancování na její vlastní území.

Skutečná pomoc evropských národů imigrantům má spočívat především v pomoci zemím, z nichž imigranti přicházejí. Má spočívat ve snaze o nápravu životních poměrů těchto zemí do takové míry, aby se tam mohli imigranti co nejdříve vrátit.

Pokud totiž budeme přijímat imigranty, ale nezměníme svůj drancující přístup k zemím třetího světa, který imigraci plodí a vytváří, nic se tím nevyřeší, protože ona prvotní příčina zla, skrývající se v principu drancování a sdírání jiných zůstane stále aktivní. Přijímání uprchlíků je za takových okolností jen jakýmsi uspokojováním špatného svědomí, avšak bez skutečné ochoty řešit podstatu celého problému, kterým je právě drancující přístup k jiným národům. A to ať už prostřednictvím přímé vojenské síly, nebo nepřímo, ale stejně ničivě prostřednictvím síly ekonomické. Vypadá pak až smutno směšné, když na jedné straně chceme sice imigrantům pokrytecky pomáhat, ale na druhé straně nechceme upustit od zločinného systému, který imigranty a imigraci produkuje.

Avšak za drancování se Evropě v Zákoně zpětného účinku nemůže dostat nic jiného, ​​než drancování. Toho se v blízké době budeme muset stát žel svědky, pokud se Evropa co nejdříve nezmění.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

[mastnacek]

Milane ani to nebudu cist, ale stavas se jednim ze stalych pisatelu na permawebu, gratuluju .)

[Milan Šupa]

Dobrý a špatný extremismus! Odhalení pokrytectví a dvojího metru EU

   V životě jsme často postaveni před okolnosti, ve kterých se najednou a zcela nečekaně ukáže naše pravá tvář. Například třeba naše faleš a pokrytectví, které se nám jindy daří celkem úspěšně skrývat.

   No a přesně k takovému náhlému odhalení falše, pokrytectví a dvojího metru došlo nedávno ze strany EU. Konkrétně ze strany různých, EU nakloněných, oficiálních i neoficiálních zdrojů, které vyjadřovaly své rozhořčení nad nedávnými slovenskými parlamentními volbami.

   V nich se totiž do parlamentu dostala extremistická strana a obsadila v něm neočekávaně velký počet křesel. Slovensko bylo kvůli tomu oficiálně i neoficiálně pranýřováno za svůj nacionalismus, dávající do popředí původní slovenské hodnoty, za vyjádření své přízně k extremismu, zaměřenému proti Romům a migrantům, a za své odsuzování evropské politiky multikulturalismu.

   V čem však zcela konkrétně spočívá ona faleš, pokrytectví a dvojí tvář EU, nečekaně odhalena její spřízněnými zdroji?

   No přece v tom, že na jedné straně byl ve vztahu ke Slovensku odsouzen fašismus, extremismus a všechny jeho projevy, přičemž na druhé straně samotná EU spolupracuje s extremisty a fašisty, a v tichosti toleruje jejich řádění.

   Jde zde o precedens, na základě kterého ztrácí EU v očích vnímavých lidí svůj morální kredit a s ním i právo určovat jiným to, co je správné a co dobré. Takové morální právo nemůže totiž v žádném případě spočívat v rukou toho, kdo jedná tak otevřeně dvojtvárně, jakoby již lidé byli zcela hlupáci. Hlupáci, kterým je možné namluvit cokoliv a oni, jako slepé stádo budou i tak nadále věřit „morální“ autoritě, která se jim svou očividnou amorálnosti přímo drze vysmívá do tváře.

   Neboť ničím jiným, než vysloveným výsměchem soudnosti veřejnosti je, pokud někdo na jedné straně odsuzuje slovenský extremismus, avšak na druhé straně má dobré vztahy s Ukrajinskou vládou, která spolupracuje se skupinami, otevřeně propagujícími fašismus. A navíc, pokud tyto neonacistické skupiny páchají etnicky motivované vraždění, jako například upalování lidí v Oděse, či jiné, podobné zvěrstva.

   Ne, prostě nemůže být pro nikoho už žádnou morální autoritou ten, kdo sice na jedné straně odsuzuje slovenský extremismus, ale na druhé straně v tichosti schvaluje udržování fašistických tradic v pobaltských zemích, kde se každoročně konají pochody sympatizantů Waffen SS, které pobaltské státy považují za své osvoboditele od ruské okupace v období druhé světové války.

   Jak tedy vidíme, není fašismus, jako fašismus! Z pokrytecky morálním rozhořčením je totiž odsuzován jen ten, který se právě nám nehodí a který je zaměřen proti našim takzvaným hodnotám. Avšak na druhé straně v tichosti tolerujeme projevy neonacismu na Ukrajině, kde polovojenské oddíly, otevřeně se hlásící k odkazu fašistického zločince Banderu vraždí a páchají zvěrstva. Také EU nic závažnějšího nenamítá ani vůči udržování tradic Waffen SS v pobaltských zemích, protože jejich neofašistická nenávist je zaměřena tím směrem, který je žádoucí. To jest, proti Rusku!

   Toto je však z hlediska nejelementárnější morálky postoj výsostně nekompatibilní. Jde o postoj bez pevné morální páteře. Postoj, který pracuje vědomě manipulativním způsobem s pojmy jako lidskost, lidská práva a morálka. Tyto vznešené pojmy mu však ve skutečnosti slouží pouze k tomu, aby jimi zastřel a zakryl skutečné amorální cíle, kterými jsou mocenské zájmy a neutuchající snaha ekonomicky profitovat z jiných.

   Celkem otevřeně řečeno, EU se chová tak, že to, co vyhovuje nám a našim záměrům je morální a správné, a to i v případě, že je to ve skutečnosti nemorální a nesprávné. A pokud jsou vraždy a zvěrstva až příliš očividné, jako v případě Ukrajiny, zahraje se to do ztracena.

   A naopak, s morálně okázalou pózou je odsouzen takový druh extremismu, který právě nám a našim záměrům nehraje do karet.

   Takové něco nesmírně pokryteckého však může fungovat pouze proto, že veřejnost je příliš povrchní a mělká, a proto neschopná vidět ve všeobecně uznávané, takzvané morální autoritě, její bezprecedentní morální zvrácenost.

   Pokud se totiž obyčejní lidé vědomě neusilují stát morálními, dobrými, čestnými a spravedlivými, stávají se sami jedinci bez pevné páteře. A to má v dnešní amorální době za následek, že jsou názorově nevyhranění. Že jsou jako třtina ve větru. Stávají bezmocnými oběťmi lži, propagandy, pokrytectví a dvojtvárnosti, protože jim chybí vlastní, pevná morální opora, vybudovaná na skutečných hodnotách dobra a cti, kterou v sobě nikdy vědomě nepěstovali.

   Člověče, staň se morálním a čestným, protože jinak se staneš obětí nemorálních! Obětí jejich lží a podvodů! Obětí jejich krásných řečí o demokracii, humanismu a lidských právech, se kterými se vědomě manipuluje! Neboť nakonec může dojít až k tomu, že půjdeš bojovat za tyto krásné ideály, zatímco tvou víru v dobro a tvé naivní nadšení někdo pouze obratně využije k tomu, aby pod maskou krásných slov, manipulatívně stavěných do popředí, prováděl své nečisté záměry, které se ve skutečnosti diametrálně liší od navenek proklamovaných ideálů. A ty budeš ve své nevědomosti zneužit pro mocenské a zištné zájmy jiných.

   Člověče, nebuď slepý a uč se rozpoznávat lež od skutečnosti! Uč se demaskovat lež a nedej se zavádět nečestností, skrývanou pod pláštíkem velkých ideálů. Neboť pokud to nedokážeš, staneš se prázdnou loutkou v rukou jiných, kteří s tebou budou vědomě manipulovat, přičemž za tvými zády se budou z tebe smát.

   Je něco takového důstojné člověka?

   Vlastní lidskou důstojnost a s ní i schopnost rozpoznávat faleš a pokrytectví však můžeš nabýt jedině tehdy, pokud se ty sám začneš usilovat být morálním, čestným, dobrým a spravedlivým.

   Pokud se ale takovým nestaneš a pokud ti takové úsilí nebude stát za to, pak přežiješ celý svůj život ve lži a v jakési zmanipulované virtuální realitě, ve které budou ušlechtilé pojmy, jako svoboda, mravnost a lidská práva sloužit k maskování zla a chamtivosti. A ty budeš ve své nevědomosti sloužit zlu ve falešném domnění, že sloužíš dobru.

   Jedním z takových smutných příkladů je třeba případ slovenských intelektuálů a kazatelů, kteří se již tradičně zvyknou pasovat do pozice jakéhosi svědomí národa a kteří po nedávných parlamentních volbách vyjádřili ve formě dopisu znepokojení nad zdrženlivým postojem církví vůči zneužívání křesťanské víry a křesťanských pojmů extremistickou stranou Mariána Kotleby.

   Nicméně žel, právě tyto stejné takzvané osobnosti se svého času podepsali pod dopis na podporu současné ukrajinské vlády, jejíž počáteční, ale i současné působení je spojováno s takzvaným „Pravým sektorem“. Organizací, otevřeně se hlásící k odkazu banderovců a k fašismu, jejíž aktivity tomu plně odpovídají.

   Takový pokrytecký postoj slovenských intelektuálů není tedy ničím jiným, než bezduchým kopírováním zvráceného trendu dvojího metru EU, na jehož základě se ostře odsuzuje extremismus, který nám nejde po ruce, ale v tichosti se toleruje fašismus, který je nenávistně obrácen proti odpůrcům mocenských zájmů EU.

   No a na margo již zmíněného, ​​dvojího metru ještě jeden příklad. A sice Saúdská Arábie, která je přítelem a spojencem západu, přičemž humanistický a za lidská práva neustále bojující západ tiše mlčí o tom, že za homosexualitu tam hrozí trest smrti.

   Nicméně stejný západ ponechal plný průchod své rozhořčené lidsko právní rétorice tehdy, když nedávno vyšel v Rusku zákon, definující vztah společnosti k homosexualitě a homosexuálům jiným způsobem, než je to standardem v západní Evropě.

   I v tomto případě jde o klasickou ukázku postoje bez morální kontinuity, protože na jedné straně, u spojenců, se tiše tolerují věci naprosto nepřijatelné, zatímco na druhé straně se lidsko právně tvrdě bojuje proti Rusku, ačkoli tam homosexuálům ani zdaleka trest smrti nehrozí.

   A co je ze všeho nejsmutnější, široké masy ve své povrchnosti, plytkosti a konzumnosti klidně dovolují, aby jim pokrytci a lidé bez jakékoliv páteře určovaly, co je morální a co ne.

Ve středu Evropy se opět vyměnili stráže.
A hle, zloděj a vrah lidem
o morálce káže.

inspirované veršem z písně Karla Kryla
http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

[Milan Šupa]

Proč potřebují USA a západní státy vládnout světu?

Začnu fakty, které jsem zmiňoval již vícekrát. Prostřednictvím nich lze totiž dokonale pochopit zvrácený způsob uvažování, na základě kterého považují USA a západní země nutnost vlastní světové hegemonie přímo za životně důležitou.

Prvním faktem je skutečnost, že pokud by všechny národy světa žili stejným životním stylem jako západ, potřebovali bychom k tomu energetické zdroje čtyř planet podobných Zemi.

Druhým faktem je skutečnost, že 20 procent populace nejbohatších států světa má na svědomí 80 procent světového znečištění.

No a tyto dva fakta v souhrnu znamenají, že naše planeta s její omezenými přírodními zdroji by prostě neunesla takovou úroveň blahobytu a spotřeby, jaká je dnes běžná na západě. A to tedy, v egoisticky zvráceném myšlení nejmocnějších mužů světa a za nimi stojících šedých eminencí značí, že taková úroveň blahobytu není pro všechny. Že je pouze pro vyvolené! Pouze pro takzvanou lepší část světa, která představuje 20 procent světové populace, ale přivlastňuje si 80 procent všech zdrojů naší planety.

Aby takové uspořádání světa a rozdělení jeho zdrojů zůstalo zachováno, ba dokonce aby se ještě více navyšovalo ve prospěch vyvolených je třeba zcela logicky něco podnikat. Filozofie je velmi jednoduchá: čím méně se bude dařit jiným, tím více se bude dařit nám. Neboť pokud by se dařilo i jiným a ti by také prosperovaly, ujídali by tím přece z našeho vlastního koláče, na který máme právo pouze my.

Zkusme se nyní podívat přes optiku této filozofie na některé události světového dění. Najdeme v nich pochopení toho, proč se USA spolu se svým západními spojenci podíleli na množství převratů a revolucí v nejrůznějších koutech světa. Dělo se tak různými způsoby a to buď přímo, ale většinou nepřímo, s tichou finanční a materiální podporou.

Proto bylo odstraněno množství takzvaných diktátorů, ve většině případů lidí, kteří razili svou vlastní cestu a odmítali se podrobit zájmům USA a západu. Ba dokonce se věci děly i zcela opačně, jako například v Chile, kde byl svého času legitimně zvolen Salvador Allende. Protože však nechtěl jít po ruce USA, byl za jejich tichého souhlasu svržen krvavým pučem generála generála Pinocheta.

To jsou také důvody, pro které byl zlikvidován takzvaný diktátor Kadáfí a totálně zruinovaná Libye, jedna z nejvíce prosperujících afrických zemí. Proto také v současnosti brojí západní svět proti dalšímu takzvanému diktátorovi Asadovi a takzvaná umírněná opozice, finančně a materiálně podporována západem ničí dříve prosperující a nábožensky a etnicky snášenlivou Sýrii.

Ne, nikdo přece nesmí pro sebe drze odkrajujeme z koláče blahobytu a prosperity, který celý náleží pouze vyvoleným. Pouze oni smí držet ostatní národy v područí. Pouze oni je smějí ovládat a profitovat z jejich lidských, materiálních a přírodních zdrojů.

A opět pouze USA a západní mocnosti vyprovokovali a financovaly převrat na Ukrajině. Ten vyústil do občanské války. Nenávist fašistických elementů, otevřeně spolupracujících s Ukrajinskou vládou byla za tiché podpory západu obrácená proti ruské menšině.

Na Krymu bylo provedeno legitimní referendum, ve kterém jeho většinové ruské obyvatelstvo vyjádřilo souhlas s připojením k Rusku. Tím se vyhnulo osudu Luhanska a Doněcka, postižených občanskou válkou. Na Rusko však uvalilo světové společenství sankce za anexi Krymu.

Tímto takzvaným světovým společenstvím jsou opět pouze vyvolení, jejich vazalové a sluhové. A jejich cíl je stále stejný. Vyvolení přece nemohou potřebovat silné a prosperující Rusko, kterým se tato země postupně stávala pod vedením Putina.

Jinak Rusko představuje zcela osobitou kapitolu. Z pohledu vyvolených jde totiž o absolutní nespravedlnost a totální aroganci, spočívající v tom, že jeden národ zaujímá rozlohu šestiny planety, ukrývající v sobě obrovské přírodní bohatství. V této skutečnosti spočívá jedna z největších vin Ruska. A přitom jde ještě i o méněcennou rasu! O Slovany! Takový lidé přece nemají nejmenšího práva zabírat životní prostor a přírodní bohatství, zcela jednoznačně určeno pouze vyvoleným. V tomto tkví také podstata odvěké nenávisti západu vůči Rusku. A proto jakákoli záminka poškodit jej je pouze vítána.

Mimochodem, už Hitler uplatňoval zcela rozdílné kritéria vůči civilnímu obyvatelstvu, nacházejícímu se na západním a na východní frontě v Rusku. Zatímco na západě bylo civilní obyvatelstvo více méně nedotčené, v Rusku byl uplatňován princip spálené země, na jehož základě bylo například Bělorusku spálených přes 600 vesnic spolu s jejich obyvateli. Šlo totiž o méněcennou rasu, která zločinně zabírala životní prostor (Lebensraum), určený pouze vyvoleným.

Dnes je Rusko západní propagandou prohlašované za agresora a jeho ekonomika je poškozována burzovními machinacemi a hospodářskými sankcemi. A celé je to o to zákeřnější, že západ své skutečné pohnutky obratně ukrývá pod pláštíkem prosazování vysokých a vznešených ideálů humanismu, demokracie a lidských práv. A mnoho povrchních a mělkých lidí naivně skočilo na tuto jejich hru na humanismus a prosazování dobra, za kterou se ve skutečnosti skrývají zvráceně egoistické choutky vyvolených a samozvaných pánů světa.

A to, že je uplatňováním sankcí vůči Rusku zároveň poškozována i ekonomika Evropské unie přesně odpovídá logice vlčí smečky, v níž vítězí a profituje nejdravější a nejbezohlednější vlk, čili v našem případě USA. USA totiž dokonale vyhovuje jako oslabování Ruska, tak i Evropské unie, přičemž západní Evropa sama sebe degraduje pouze na jakéhosi poskoka zájmů USA, jdouce slepě proti zájmům vlastním.

Ale to je zase jen další rozměr neuvěřitelné lidské zvrácenosti, v níž politické elity západních zemí zaprodávají a zrazují vlastní národy. Možná opět právě proto, aby si na jejich úkor urvali co nejvíce pro sebe.

Celé toto velké světové dění, ve kterém se pod masku dobra skrývá lež a bezohlednost je neuvěřitelným koncertem lidské nízkosti. Koncertem obludného materialistického egoismu, ústícího do zvrácené snahy mít se stále lépe a lépe na úkor jiných.

Blahobyt na této zemi omezených možností není totiž pro všechny. Je pouze pro elitu! Ostatní jsou tu jen k tomu, aby sloužily elitě a jejím potřebám. Přesně tak, jak je tomu dnes ve východoevropských zemích, které se tomuto trendu slepě podrobily a z nichž se hrnou na západ gastarbetri, aby pokorně sloužily vyvoleným.

Jak je ale možné, že něco takto zvráceného vůbec funguje? Kde nastala chyba? Vždyť přece víme, že USA se kdysi při svém vzniku opíraly o křesťanské hodnoty a mnohé z jejich zakládajících osobností byly hluboce věřícími. Při vzniku USA je tedy možné evidentně vypozorovat přítomnost duchovního rozměru. Duchovností však není míněno konkrétní vyznání, ale elementární snaha člověka o spravedlnost, čestnost, lidskost, dobro a jeho zájem o věci vyšší a hmotu přesahující.

Žel, tento druh duchovnosti se pod vlivem racionalizace života, rozvoje průmyslu a nastupujícího materialismu začal pomalu vytrácet. No a výsledkem toho je současný bezduchý konzum a celoživotní orientace lidí pouze na věci hmotné.

Takovou ztrátu duchovnosti však nutně doprovází postupná ztráta smyslu pro spravedlnost, čest, lidskost a dobro, jakož i absolutní ztráta zájmu o věci hmotu přesahující. To má za následek stále větší bujení egoismu, sobectví, chamtivosti, bezohlednosti, lži, podvodu, přetvářky a mnoha jiných nezdravých jevů. No a žel, právě lidé takového typu patří dnes mezi elitu světa.

Nicméně celý systém ze všemi jeho zvrácenými hodnotami může fungovat pouze proto, že tyto hodnoty přijali za své miliardy lidí po celém světě. Všude vládne chamtivost, materialismus a bezohlednost. No a právě mistři těchto lidských chyb se staly vládci světa, přičemž jejich vláda velkého, obludného a bezohledného materialistického egoismu má svou pevnou oporu v egoismu a materialismu milionů lidí po celém světě. Z ní totiž vyrůstá.

Je to jako jedna obrovská pyramida, na jejímž vrcholu stojí hrstka těch, kteří všech ostatních utiskují. Tento pyramidální systém však může fungovat jedině proto, že lidé samotní tvoří jeho základnu a všechny jeho hierarchie odspodu až nahoru, přičemž všichni se řídí principem egoismu a materialismu, a uplatňují jej ve svém každodenním životě podle svých vlastních možností a schopností.

Náš svět, čili miliony obyčejných lidí tedy vytvořili a vyživují obludnou hierarchii egoistického materialismu, která je v podobě arogantních nároků vyvolených utlačuje. A utiskuje je v podstatě jen proto, že se oni sami stávají strůjci vlastního útlaku prostřednictvím osobního preferování těchto principů. V spravedlivých zákonech našeho univerza se totiž musí každému vrátit vždy to, co on sám zasévá. A v charakteru vnějších poměrů musí prožívat to, jaký on sám vnitřně je.

Pokud se tedy bude chtít náš svět tohoto útlaku zbavit, budou lidé muset začít od sebe samých. Musí se znovu navrátit k ctnostem pravé duchovnosti, čili ke snaze být spravedlivými, čistými, dobrými a lidskými. Ke snaze o pochopení a vnímání i věcí vyšších, než jsou jen ty hmotné. Jedině tímto způsobem je totiž možné začít s postupným zlepšováním současných poměrů, v nichž převládá lidská nízkost, ubohost, bezbřehý egoismus, tupý materialismus a to vše pokrytecky skrývané za vysoké a vznešené ideály.

Pokud se tedy jednoho dne zeptáš člověče, jak můžeš ty sám osobně přispět k tomu, aby bylo na zemi lépe věz, že začít třeba tebou samotným. Tvým vlastním životem, ve kterém začneš preferovat dobro, čest, spravedlnost a lidskost, a ve kterém se začneš zajímat i o věci vyšší, než hmotné. Třeba kupříkladu o to, jaký má vlastně ve skutečnosti tvůj život smysl.

A pochop také, že se musíš zároveň zbavit i vlastního egoismu a prázdného materialismu, kterým svou vlastní mírou přispíváš k vytváření obrovské pyramidy egoismu, na jejímž vrcholu trůní vyvolení, arogantně si přivlastňující nadvládu nad všemi ostatními, kteří jim mají sloužit.

A ty, jakož i všichni ostatní jim budete muset sloužit tak dlouho, a do té doby vás budou sdírat a nepovažovat za nic, pokud se osvobozením od svého vlastního egoistického materialismu nezbavíte jejich vlivu. Protože dokud tohoto nedosáhnete, budete muset neustále sklízet pouze to, co sami sejete.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

[míra]

Musí se znovu navrátit k ctnostem pravé duchovnosti......TO BYLO KDY? A ty jsi se už vymanil, nesloužíš? Jak se ti to podařilo...

[Milan Šupa]

Zničí nás to, co není vůbec vidět?

  Člověk dneška je člověkem hmoty, uznávajícím jen to, co vidí, co dokáže ohmatat, co podle něj reálně existuje a co mu přináší nějaký viditelný a hmotný prospěch. Pouze to je hodné jeho úsilí, námahy a odříkání.

   Vše ostatní, co do výše zmíněné kategorie nepatří, což tedy není možné vidět, ohmatat a co z hmotného hlediska lze považovat za neexistující, to vše je pro současných lidí bezpředmětné a nehodné pozornosti.

   A přece! Přece každodenně disponujeme nesmírnou neviditelnou energií, jejímž prostřednictvím si ve svém materiálním ignorantství vůči všemu neviditelnému sami pro sebe formujeme zkázu, záhubu a zničení.

   Podívejme se na naše slova a činy. Slova slyšet a činy vidět. V životě člověka existují mnohé situace, ve kterých je nucen ovládat se v tom, co řekne a co udělá. Pokud by totiž nedával pozor například na svá slova, mohl by být trestně stíhán za křivé obvinění a osočování. A podobné je to i s našimi činy. Nemůžeme si prostě dělat cokoli a chovat se jakkoliv, protože bychom se mohli ocitnout ve vězení, nebo bychom mohli ztratit dobrou pověst. Člověk se prostě musí ovládat a dbát na to, co udělá a co řekne.

   Vezměme si třeba takový malý příklad nutnosti ovládání se v řeči. Existují lidé, který z určitého lokál patriotismu, nebo jen ze zvyku říkají doma nářečím, avšak na veřejnosti, v úřadech a ve školách se snaží mluvit spisovně. No a podobných příkladů, kdy se člověk dokáže, ba dokonce musí dokázat ovládat ve své řeči, jakož i ve svém jednání je mnoho. Dokáže se a musí se dokázat ovládat, protože se jedná o věci viditelné a všem reálně vnímatelné, za které nese osobní zodpovědnost.

   Každý člověk však zároveň manipuluje i s mohutnými, skrytými energiemi, které dává do pohybu svým myšlením. Ale protože pro materialistického člověka dnešní doby všechno to, co se nedá osahat a není viditelné neexistuje, dovolují si lidé v oblasti vlastního vnitřního života cokoliv. Dovolují si myslet doslova na cokoliv! I na to nejbizarnější, nejfantastičtější, nebo nejskaženější domnívajíce se, že je to čistě jejich osobní věcí, pokud to nikdo nevidí.

   Člověk dneška je sice schopen připustit, že jeho nikým neviditelné myšlení a inteligence existují a na vzdělání, které je čistě vnitřní, rozumovou kvalitou jsou ochotni vynaložit i nemalé finanční prostředky. Ale jakékoliv jiné, vlastní myšlenky a uvažování považují za cosi bezvýznamného a podružného, ​​co je čistě jejich osobní záležitostí a co v podstatě nemá žádnou cenu a tedy ani žádný dopad na jejich život.

   Co by se tedy styděli udělat, či dokonce i jen vyslovit, tím se klidně zabývají ve svém myšlení, protože to nikdo nevidí a protože jsou přesvědčeni, že si to mohou dovolit. A tak si to dovolují!

   Vnitřní myšlenkový život lidí je z tohoto důvodu plný neuvěřitelné nízkosti, malosti, špíny, povrchnosti, zvrhlosti, agresivity, závisti, chamtivosti, sobectví a ještě mnohého jiného. Vnitřní myšlenkový život lidstva se podobá stoce, plné bahna a všeho možného odpadu.

   Jaké ale musí mít následky taková lehkovážnost a absolutné ignorování ovládání se v myšlení? Co to musí lidem přinést?

   Jakmile zformujeme nějakou myšlenku, živá síla, proudící stvořením a pronikající všem, tedy i člověkem samotným vlije do námi vytvořené myšlenky život a vytvoří z ní zcela konkrétní formu. Konkrétní formu, přesně a bez příkras odpovídající obsahu dané myšlenky. No a tato myšlenková forma je pak po svém vzniku přitahována podle zákona stejnorodosti do centrály myšlenkových forem stejného druhu. A toto shromaždiště stejnorodých myšlenkových forem mohutní stále více a zpětně působí nejen na člověka, který do něj svou myšlenkovou formou přispěl, ale i na celé lidstvo.

   A protože myšlenkový život lidí je žel v současnosti takový, jaký je, vznikly a neustále mohutní energetické myšlenkové centrály především negativního druhu, které zpětně působí na jednotlivce, kteří je vytvořili a neustále živí, jakož i na celé pozemské lidstvo.

   No a lidé, nic netušící o těchto skutečnostech, lidé, domnívajíce se, že na jejich myšlenkový život clo neplatí, lidé, přesvědčeni o tom, že ve svém vlastním nitru a ve svých myšlenkách si mohou dělat co jen chtějí, tito nevědomí lidé živí prostřednictvím jemných energií svého myšlení obrovské a jejich přičiněním stále se zvětšující myšlenkové centrály závisti, chamtivosti, sobectví, nenávisti, agresivity, nízkosti, zvrhlosti a tak dále a tak dále.

   No a jak již bylo řečeno, akumulováno zlo z těchto myšlenkových centrál působí zpětně na své tvůrce, ale i na celé lidstvo a podněcuje jej k špatnému. Je to jako obludný a stále rostoucí kolotoč nízkosti a zla, který ve svém ustavičném působení na lidi strhává dokonce i ty, kteří jsou lepšími. Strhává je ke zlu, které by snad oni sami nikdy nedělali a kterým by se oni sami od sebe nikdy vnitřně nezabývali.

   A tak se naše země spolu s jejími obyvateli pomalu propadá do temnoty, protože temné a neustále rostoucí energetické centrály nejrozličnějších lidských nízkosti ji pomalu, ale jistě strhávají do záhuby. Do záhuby, spočívající v absolutním potlačení všeho vyššího, vznešenějšího, čistějšího a ušlechtilejšího, co se v lidech nachází. Do katastrofálního úpadku ducha a lidskosti. Do úpadku ducha, který musí nakonec vyústit do úpadku reálného a hmotného.

   Toto je cesta zkázy, kterou dnes kráčí lidstvo. Cesta zkázy, skrývající se v podceňování a ignorování subtilních energií vlastního myšlení, co se navenek projevuje úpadkem všech vyšších hodnot ve vzájemných vztazích mezi lidmi a ve společnosti.

   Pokud se to nezmění, čeká nás konec! Konec duchovní a hmotný. Za situace, jaká vládne na zemi dnes je to už jen otázkou času.

   Změnit je to však možné pouze prostřednictvím poznání těchto skutečností. Pouze pochopením obrovské zodpovědnosti za vlastní, osobní, vnitřní život, jehož kvalita přináší rozkvět a nekvalita úpadek a zhroucení lidské civilizace.

   Změna k lepšímu a zároveň cesta lidštějšímu a mnohem hodnotnějšímu životu na zemi je tedy spojena s převzetím osobní odpovědnosti každého člověka za své myšlení. Lidé si musí uvědomit, že ve svém nitru již nesmí živit nízkost a zabývat se zlem, ale naopak, že toto musí vytěsnit a ve svém nitru rozvíjet pouze dobro a dopřát pozornosti pouze ušlechtilému. Tímto způsobem se pak začnou vytvářet a sílit energetické shromaždiště myšlenek mnohem ušlechtilejšího druhu. Zároveň začnou chřadnout a zmenšovat se  shluky dosavadní nízkosti a nečistoty. Ušlechtilejší myšlenkové centrály budou pozitivním způsobem ovlivňovat myšlení a jednání jednotlivců a tím se začne zlepšovat všechno kolem nás. Vztahy ve společnosti i mezi lidmi. A zem se již nebude přepadávat do temnoty, ale naopak stoupat ke Světlu.

   Člověče, dbej proto na čistotu a ušlechtilost svého vnitřního života! Staneš se tím strůjcem vzestupu civilizace, ale i strůjcem vzestupu sebe samého!

   Člověče, uvědom si, že ve tvých rukou a ve tvém nitru se skrývá klíč k lepší budoucnosti. K lepší budoucnosti našeho světa i tebe samého! Vykroč proto s plnou vážností tímto směrem a přestaň podceňovat význam toho, čím se zabýváš ve svém nitru. Neboť v podceňování těchto skutečností se pro tebe i pro tento svět skrývá zkáza.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š