I.
Zahrada
Jsem zahrada. Jsem kus světa. Žiju si svůj život. Za každého počasí. Spolu s kunami, které po mně hbitě probíhají stíny. Žiju si spolu s petrklíči na jaře a pokrytá zlatobýly na podzim. Kolem mě se točí slunce a na mě v noci svítí měsíc. Jsem zahrada, na níž žijí lidé. Jsem zahrada, co svítí do krajiny. Jsem zahrada, co dokáže svítit i stíny, jsem permakulturní zahrada.
Žiju obklopena vysokými stromy. Naštěstí se jich většina nachází na severu, a tak jsem stále relativně krytá od cesty nepříjemných větrů. Krytá od cesty, i když stále na cestě. Severní větry nikdy nepřestanou přicházet znovu a znovu. Občas se vítr objeví i z jiné strany. Ale i na jihu se vyskytuje několik důležitých stromů. Směrem k východu stojí dům. A směrem k západu je...směrem na západ se nachází Praha. Z celé zahrady jen dům může Prahu vidět, zbytek jí jen slyší. Neustále. To bzučení, to zlověstné šumění, ten nepřestávající třískající hluk, který sem doléhá zpoza horizontu, ten ubíjející chaos, co nenechá měsíček lékařský oranžově kvést v klidu zde přítomného vesmíru, nezahlédnutelná Praha, co dělá kravál, Praha, na kterou se nedá koukat. Stromy, které rostou na mně, v této hře nehrají žádnou roli. Jsou příliš malé, příliš schované v okolí. Jsem vlastně v údolí, i když rozloha toho údolí spočívá v šířce jedné vedlejší silnice, podle které stéká voda z nejvýše položeného pole v okolí. Ale to se děje až pode mnou, a tak, protože voda nikdy neteče nahoru, to se mnou zas až tak nesouvisí.
Když se ráno slunce přehoupne přes vršky celkem vzdálených smrků a borovic, rozsvítí se hladina horního jezírka. Je to malé vybetonované jezírko, do něhož stéká voda z okapu. Nechala ho postavit jedna paní, která už je mrtvá. Na dně jezírka je vrstva organických zbytků, napadané listí, které léta nikdo nevybírá, schránky vodních brouků, kteří se tu narodili, prožili svůj život a zemřeli, hovínka pulců a kachen smíchaná se zbytky rozmanitých chemikálií rozpuštěných v civilizovaném ovzduší, které přitékají do jezýrka vždycky, když zaprší. V tom jezírku žijí žáby, které se po ránu sluní. Sluněním se žáby zvětšují. Když žáby dorostou určité velikosti, kachny je nejedí. V tom jezírku potápníci vědí, že se přibližují kachny a včas někam zmizí.
V tom domě žijí čtyři lidé. Jedna dívka, která se baví s tou mrtvou paní, jedna hvězda, která sem spadla, a která si prostě teď žije nějaký čas na zemi, jeden jogín, co to přehnal s praktikováním cesty a jeden akademik, co shledal za vhodné pustit se do hrabání se v zemi a jeden pes, co rád jí a nepočítaně pavouků a jiných organismů.
Jsem zahrada s ohništěm. Občas je třeba nechat se stávat popel. Papír dobře hoří. Také tůje a všechny podobné jehličnany. Listí s ořešáku se dá spálit, ale dá se použít i na spoustu dalších věcí. Kartón dobře hoří. Možná, že když projdou ohněm, spálí se všechny ty chemikálie v něm sestavené, a všechno to odletí do vzduchu a dosedne si na vedlejší zahrady, ale nezůstane to na mě. Beztak ty chemikálie už existují, jsou tu, v krabici od pizzi, v obalu od kotle, v krabici rýže basmati, tak se s nima něco děje tak jako tak a kdekoli. U mě se s nima děje oheň, jsem nemilosrdná zahrada. A trvám na tom, že je třeba si produkovat popel...