Autor na prvních dvaceti stranách vysvětluje proč dosavadní výklady jména Čech považuje za pochybné.
,,Všechny dosavadní pokusy o výklad jména Čech vycházejí vlastně bez vyjímky z předpokladu mlčky považovaného za samozřejmý; jak už to častěji bývá, je jeho ,,samozřejmost" jen prvním omylem našich interpretů. Autoři přistupují k problému, jako by měli řešit případ zcela jedinečný, nikde se neopakující: totiž právě jen případ pojmenování našeho národa.,,
Rozepisuje o rozšíření topických názvů Čechy, roztroušených po Slovanském území i daleko za hranice Čech jak je známe. ,, Pásmo, v němž jsou všechny tyto Čechy lokalizovány, táhne se tedy od Pripetu pod obojím úbočím Karpat přes Slezsko a střední Moravu do severních Čech." (Čechy u Děčína; na Moravě: Čechy pod Kosířem, Čechy u Přerova; na Slovensku Čechy (Nachovec) u Staré Ďály; ve Slezsku: Czechy u Bílska, v Haliči: Čechy na Dunajci a u Kolomyje; v oblasti Velkopolské: Czechy v okrese hniezdenském, sieradzském a noworadomském, v ruském Polsku: Czachy a Čechy, přítok Styru v bazénu pripetském).
,,První a soustavný pokus o rekonstrukci původní fyziognomie Čech provedl V. Friedrich a konstatuje, že vlastním jádrem oné oblasti je kraj, kam už Kosmas klade první sídla Čechů v nové vlasti, totiž kraj ,,u hory Řípu mezi dvěma řekama, totiž Ohří a Vltavou"a tento kraj pak sumarizuje Friedrich jako ,,nejníže položenou, nejteplejší a zároveň na srážky nejchudší oblast celých Čech, jež se vyznačuje též svým nedostatkem lesů".
Její geografický a klimatický ráz je záhodno popsat trochu blíže.
Původní sídla českého kmene leží na závětrné straně kotliny, protékané Ohří a uzavřené na severozápadě Středomořím, na jihozápadě výběžky Džbánu, za Labem na severovýchodě stoupá půda až k vrchovině Lužické. Geologicky patří ke křídovému útvaru, složenému zejména z vrstev písčitého slínu, křemenitého vápence a jílu, jež jsou pokryty staršími i mladšími naplaveninami, místy také navátou spraší; na okrajových vyvýšeninách proráží místy čedič. Nad touto bezlesou kotlinou, bohatou na horské horniny, udržuje se vyšší teplota, než má okolí; svým ročním průměrem 8,9°C se řadí mezi nejteplejší kraje celé střední Evropy. Tak zde snadno vzniká místní tlakové maximum, bránící přístupu dešťových mračen. Proto patří tato část země také k nejsušším středoevropským oblastem; roční průměr srážek ve středu kotliny nikde nepřesahuje 500mm, kdežto průměr pro celé Čechy činí 680mm.
Nejstarší sídla českého kmene mají tedy semihumidní klima s půdním a vegetačním typem tomu odpovídajícím. Půdy zde většinou patří k středoevropským hnědozemím, na nánosech staršího alluvia a na sprašovitých hlínách se vyskytují i půdy typu černozemního. Vegetace má ráz xerotermní, mezi ostatní pontickou flórou nechybí ani flóra vysloveně stepního charakteru. Všemi těmito znaky se kotlina mezi dolní Ohří a ohbím Vltavy u vtoku do Labe přiřazuje k velkému evropskému pásmu aridních druhů půdy, táhnoucímu se od jihoruských stepních černozemí přes nížiny Rumunska, Uher, střední Moravy do středních Čech, který tvoří jeho nejzápadnější výběžek.
Nejstarší kmenové Čechy jsou tedy suchou kotlinou, která se klimatickým a vegetačním typem výrazně liší od sousedních krajů.
Nejsou však-jak jsme viděli-jen tyto jediné Čechy; celý tucet jiných leží od nich na východ v právě vymezeném pásmu aridních půd. Jsou to místa v podstatě téhož klimatického typu, vyznačující se proti svému okolí nadprůměrnou teplotou a podprůměrným množstvím srážek.". Autor to dále demonstruje na konkrétních údajích z konkrétních meteorologických stanic v okolí míst nazvaných Čechy ale i jejich blízkých kontrastů (Podmokel, Blatců atd.) po celé ČR.
,, Teď můžeme otevřít etymologické slovníky. Ale ne na če, čeN-! Tam bychom jen bloudili mezi hroby ztroskotaných teorií. Vedle Dobrovského výkladu, vycházejícího z kmene čeN-, je tu pohřben výklad Sutnarův, marně se pokoušející zachránit kořen čes-, Mikola tu hledal týž kořen, který je v apelativu četa, ačkoli toto slovo se ve středověku ještě nevyskytuje v žádném ze západoslovanských jazyků; Hoškovi tu po dlouhé proceduře disjunkcí a eliminací ,,zbylo slovo čeledín" a pro naše předky trapná neschopnost dát si jiné jméno než nic neříkající ,,sourodáci" v době, kdy tolik slovanských kmenů všude kolem nich mělo sémanticky jasně rozrůzněné názvy; konečně Brükner tu myslel až i na onomatopoický výklad, odvolávající se ke staroruskému výrazu pro kýchnutí... Vskutku, kdyby nebyla dovedla slovanská fonetika sama od znění čech- ke starší formě čach-, byla by nás k ní mohla přivést přehlídka interpretačních pokusů, ztroskotavších u forem s -e-."
,,Co uvádí pod základem čach- Berneker? V jeho slovanském etymologickém slovníku najdeme:
čachno, čachnoti-rus. čachnuť ,,vysýchat, hubnout"; dialekticky ,,vadnouti, schnouti"; čachlyj ,,vyhublý, hubený, suchý"; čachotka ,,souchotiny"; ukrajinsky čachnuty ,,hubnouti, vadnouti"; čachnyca ,,vyschlost"; bělorusky čachnuc ,,vyschnouti, vyhasnouti" o ohni v kamenech.
Tento slovní materiál je možno ještě doplniti. Podle Dal'ova slovníku znamená v ruštině čachlik ,,slabý člověk", čachlina ,,věc na vzduchu vyschlá"; konečně čachnica je ruským označením rostliny Hvězdnice zlatohlávek (Linosyris villosa a L. vulgaris).
Jaká je to rostlina? G. Hegi (Illustr. Flora Mitteleuropa VI) o ní uvádí:
,,se svými úzkými listy je to vysloveně suchomilná rostlina jihoevropsko-pontického xerotermního elementu, který v jihozápadních oblastech svého rozšíření představuje typickou stepní rostlinu."
U polívky (Názorná květena zemí koruny české III) se ktomu dovídáme, že suchomilná Hvězdnice zlatohlávek roste i u nás na suchých místech slunných strání a že oblastí jejího rozšíření je tu střední a západní Polabí, širší okolí pražské, Žatecko, Teplicko, Křivoklátsko-Berounsko, Jičínsko-Boleslavsko, střadní a jižní část Moravy, tedy všechno kraje nejstarší kulturní oblasti našich historických zemí, kde suché stepní klima z konce diluvia zabránilo zalesnění.
Lexikální materiál je zcela jednoznačný: sémantický význam kořene čach- je ,,schnouti, suchý; vadnouti, hubený". O jeho původu předslovanském se Berneker vylovuje zdrženlivě, ale uvádí náš základ ve vztah k novohornoněmeckému hager. K tomu lze pak uvésti Egliho, jenž zaznamenává častá topická jména odvozená od apelativa hagan, označující několik druhů ostnatých keřů suchomilného typu.
To už je, zdá se mi summa dostatečně fundovaného filologického poučení o slovanském kořenu čach-; pouštěti se po příkladu tolika interpretů do problematických kombinací není věru proč. Něčeho jiného je však zapotřebí: totiž konfrontovat výsledky filologické analýzy s výsledky historické geografie."
,,Pro naše úkoly stačí, podáme-li její syntetický obraz, jak jej načrtl Passarge:
,,Na přechodu mezi zalesněným územím a stepí leží úzký pruh přechodný, jenž má znaky obou krajinných pásem a hospodářsky je neobyčejně důležitý. Přicházíme-li směrem od lestnatého pásma, počínají stepi v nížinách, kdežto les pokrývá výšiny. U řek jakož i na vlhkých půdách různě utvářených proláklin táhne se však teké les. Tím, že stepní nížiny se rozšiřují a splývají, avšak les ustupuje na výšiny, tvoří se přechod v čisté stepi bez stromoví, kde se vyskytuje nejvýše porost na březích."
Jak se s tímto syntetickým obrazem shoduje ještě i dnešní (1940) vzhled kotliny na dolní Ohři, jest dostatek patrné např. z Prokešova popisu Lounska:
,,Na stepní období diluvia - na suché pouště, provívané ostrými větry - upomínají místy na pláních perucko-bitinských navátiny písku a kameny obroušené v ostré hrance. Četná přítomnost stepních rostlin na Lounsku přivoděna je jednak značnou rozlohou teplých hornin, vápenců a čedičů, jednak meteorologickými poměry. Lounsko je kraj suchý. Místa při Ohři a údolní dna Podlesí a Perucka, kudy tekou značné potoky, mají sice dostatek vláhy, avšak ostatní část okresu-a to je jeho většina-odkázána je výhradně na pršky a srážky ovzduší, jichž je pramálo." (Král. Město louny)
Tuto fyziognomii si nejstarší území českého kmene udrželo od sklonku diluvia, kdy byla všeobecně sušší perioda stepního podnebí vystřídána klimatem naší geologické současnosti. Naši předkové se tu usadili v nejsušší a nejteplejší oblasti Čech. "
Teď důvody proč myslím, že to patří na permaweb:
1) Týká se to přímo současné otázky devastování krajiny v historicky(především z pohledu samozásobení) významné části naší země ve prospěch ledniček, praček, myček, žehliček, fénů, aut, vánočních světýlek, klimatizací....a dalších zbytečností pru užitek blahobytu.
2)Vědomí o této historii a způsobu přemýšlení mých pravděpodobných předků (já koneckonců považuji za předka i člověka, který sázel stromy a hospodařil na půdě, která je dnes má a já tam budu sázet stromy a až pozemek moje děti prodají, stanu se ,předkem' toho, kdo bude žrát tak dobré ořechy a v takovém množství, jakého jsem se nedožil, ale i stím vědomím jsem stromy sázel na místo kde se jim bude dařit a nestěhoval se pod dnes největší ořech široko daleko a netěšil se tak pouze již zbudovanému blahobytu).
3) ad 2) je mi motivací (kterou často potřebuji) pro zvládnutí mých odlišností od ostatní společnosti ve prospěch permakultury v jejím nejširším možném pojmutí.
4) Sice za 4., ale předně: doufám že ad 2) není má subjektivní iracionální dedukce a lidé podobně hodnotící budou v mém okolí jednat v příbuzném duchu.
Zajímavé pokračování kapitoly:
,, Když koncem 10. století navštívil oblast Čech Ibráhím ibn Jakúb, shledal ji ,,nejlepší zemí severních a nejbohatší na prostředky k živobytí". Moderní půdoznalectví dokládá tuto starou chválu výkladem o tom, jak právě nejsušší nitro Čech patří k nejúrodnějšímu pásmu středoevropských a východoevropských černozemí, táhnoucímu se přes severní okraj Karpat od jihoruských stepí. Výskyt černozemí, pravých i degenerovaných, je ovšem i v nejúrodnější středočeské oblasti omezen; ostatní většina půdy se diferencuje po škále větší humidity nebo naopak větší aridnosti od perhumidní inundační oblasti Ohře se znamenitými lukami přes permové červenice, dobře udržující vláhu, až po aridní pásmo vápenité půdy se suchomilnou květenou a po peraridní polohy na čedičových svazích s flórou vysloveně stepní. Tato diferenciace se dobře obráží v pomístním názvosloví kraje, které by bylo možno z tohoto hlediska vystihnout humidně-aridní škálou názvů: Na močidlech, Pomoklina; V luhu, V lánech; V hliništích, hliniště; Na bělkách, Na běli (kde proráží křídový útvar); Na písku, Na pískách; U skály, Na kameni.
Který z těchto půdních typů je nejvhodnější pro primitivní zemědělství? Odpověď na tuto otázku dává pro oblast celé střední Evropy nápadný zjev označený prehistoriky jako ,,stepní fenomén". Označuje se jím podivný úkaz, že území s nejhojnějšími nálezy prehistorických sídlišť spadají vjedno s polostepními kraji, a to zejména s těmi, které jsou vedle suchého podnebí charakterizovány vápenitou půdou, zdánlivě hubenou. Výklad toho zjevu podal na základě Klappových a Stáhlinových R. Gradman(Vorgeschichtl. Landwirtschaft u. Besiedelung, Georg. Ztschrft 1936, 379n) tím, že objevil jeho souvislost s primitivním hospodařením. Na těchto suchých, hubených půdách roste totiž suchomilná vegetace, bohatá na sveřepy, zvl. Sveřep vzpřímený (Bromus erectus), jež napomáhá hromadění výživných látek v prsti. Zemědělství, neznající ještě hnojení, může zde obnovovat vyčerpanou plodnost půdy prostě tím, že ji nechá po jedné nebo dvou sklizních několik let ležet ladem: vzniká systém polního travařství, který je až do 11. století jediným agrikulturním systémem střední evropy.
Tak jsou právě suché, vápenité, zdánlivě hubené půdy pro primitivní zemědělce nejvhodnější. Je také především hledali při svém stěhování, na nich se nejraději usazovali, jak svědčí archeologické nálezy. Proto si mohli říci naši slovanští předkové - jako před nimi už několik jiných pravěkých i historických kmenů - po příchodu do Oharské kotliny: hic optime manebimus. A proto mohla dát celému jejich území topické jméno jeho suchá, na pohled hubená místa."