Zajímavý dokument. I v naší rodině je zvykem rýt po sklizni, nechat hroudy rozpadnout přes zimu mrazem a na jaře znovu lehce zrýt a hroudy rozbít. Když se tu zakládaly zahrádkářské osady, začínali jsme prakticky na jílu. Ornici jsme teprve vytvářeli. Pokud je půda neúrodná, slehlá nebo dokonce chemií umrtvená, má rytí asi smysl. Slýchal jsem o tom, že půdu jednak provzdušní a že se tak zachytí do půdy i voda ze sněhu. Do živé půdy se ale voda vsakuje velice dobře, takže pomalu tající sníh musí vstřebat bez problémů i bez rytí nebo orby. Bez vzduchu by v půdě nepřežily žížaly a spousta brouků a bakterií. Navíc jejich chodbičky samy provzdušnění zajišťují. Pokud se půda provzdušní a zavlaží do hloubky jen jednou před osetím, dá se odhadnout, jak málo je to asi platné. Ten komentář agronoma v úvodním příspěvku jasně vystihuje chování mrtvého pole hnojeného chemií. Tady skutečně dochází ke splachování všeho z povrchu deštěm, protože se to nemá kam vsáknout. Pokud se to s hloubkou orby přežene, dochází navíc k tomu, že se hnojivo dostane příliš hluboko, kam na něj kořínky plodin nedosáhnou a na povrch se dostane hlušina z pod ornice.
Pro zajímavost jsem se díval do jiného dokumentu o žížalách, jak je to s těmi hloubkami. Žížaly se dělí na 3 skupiny podle obvyklé hloubky, v níž žijí. Epigeické neboli povrchové žížaly (žížala hnojní, kalifornská nebo červená) si dělají komůrky cca 12cm pod povrchem, takže těch doporučovaných 5,5cm hloubky v dokumentu o ploskořezu by měla být dostatečná hloubka pro odstranění plevele a načechrání vrchní krusty slepené deštěm nebo zálivkou a přitom se nepoškodí žížaly. Půda se kypří, když je oschlá. Protože žížala potřebuje vlhko, aby mohla dýchat, v prohřáté suché vrstvě se nezdržuje. Je navíc světloplachá, takže na povrch si dojde zobnout spíš v noci. Tím pádem je mělká práce s ploskořezem maximálně šetrná k žížalám. Když se žížala přesekne mezi hlavou a opaskem, nepřežije. Pokud se přesekne až za opaskem, doroste, ale na nějakou dobu je "nemocná" a mnohem méně aktivní. Povrchové žížaly patří k těm nejaktivnějším - asi to bude dostatkem tepla, protože mají blízko k sluncem ohřátému povrchu.
Endogeické žížaly (žížala polní, růžová...) žijí v komůrkách cca 20-30cm pod povrchem. Na povrch sice mají udělané větrací šachty, ale živí se spíše trusem svých příbuzných a více rozloženým materiálem. Jsou proto ještě bezpečnější před mělkou prací ploskořezem.
Enektické neboli hlubinné žížaly (obecná, dlouhá) si dělají byty skoro metr hluboko, ale živí se tlejícími zbytky z povrchu a na povrchu dělají hromádky trusu. Trusem si stelou své svislé chodbičky, takže půdu hnojí do metrové hloubky tím nejlepším přírodním hnojivem. Nahradí tak hlubokou orbu.
Dá se říci, že tímto rozdělením žížal je nejlépe prohnojená vrchní vrstva půdy, méně hlubší a nejméně (ale přece) hodně hluboká vrstva. To krásně hraje s tím, jak různě hluboko se zakoření různé rostlinky. Mělké kořínky mají všechny rostliny, hluboké jen málokteré. Živiny jsou tak distribuované do půdy optimálně. To orba nezajistí. Zaoráním hnojiva se dostane nejvíc živin do spodní vrstvy (podle hloubky orby) a nahoře je loňská vyžilá půda. Ta se vlhkem lepí a způsobuje odtok vody z pole po povrchu, za sucha se drolí na prach a tak ať je sucho nebo liják, je odnášena vodou nebo větrem z pole.
Myslím, že se brzy podívám po nějakém šikovném kousku pásoviny a zkusím si to na části našeho minikolchozu.:-)
Urban Grower říká:
Já měl za to že správnej Permakulturista neryje ale kypří a okopává, pokuď budeme obrábět 10-15cm svrchní vrstvu půdy tak bych v tom neviděl problém. Zajímavá publikace na toto téma je zde:http://www.kluboz.cz/fotky15794/V._V._Fokin_-_Zem-vda.pdf
Můj dělník se jmenuje ploskořez. Orbu nijak neodsuzuju v některých případech je výhodná. V případě že někteří zahrádkaři ryjou na podzim a na jaře jen tak ze sportu a navíc nezarývají hnůj ani zelené hnojení tak to asi bude problém.