Kalifornské žížaly (Eisenia andrei) jsem osobně nepoznal. Zjistil jsem o nich, že jsou hodně žravé a rychle se množí. Ovšem za všechno se nějak platí, takže tyto žížaly jsou choulostivější, než místní druhy na teplotu, pH a jílovitá zemina je pro ně nestravitelná. Vydře jim střeva, takže útěk z kompostu pro ně znamená smrt. Rozhodně tedy není dobrý nápad přidávat do vermikompostéru s kaliforňankami hlínu! Na netu se najdou v diskusích i článcích lidé, kteří kaliforňanky pěstují i ve velkých venkovních kompostérech a údajně bez problémů přežijí i zimu. Je ale třeba před zazimováním naložit na kompost větší dávku krmení a zateplit jej např. balíky slámy. V malém kompostéru by ale nejspíš umrzly, protože malé množství žížal nevyprodukuje dost tepla a malý kompostér snadno promrzne naskrz. Teplota v kompostéru nesmí klesnout pod nulu. Pod 7°C a nad 32°C jsou kaliforňanky v "úsporném režimu" - stočené do klubíčka a hrají mrtvé. Nad 40°C se usuší.
Než jsem si pořídil domácí vermikompostér z recyklovaných plastů od profíků (Vermi Hut - Made in China), otestoval jsem vermikompostování v podomácku vyrobeném minikompostéru z plastového kastrůlku do mikrovlnky, který jsem provrtal zdola, z boku i víko 3mm vrtákem. Do něj jsem dal trochu hotového kompostu jako podestýlku (asi 1cm vrstu) a 9 žížal typu zahradní směs. Přesto, že tato násada nestíhala likvidovat moji osobní produkci bioodpadu, do kastrůlku 22x10cm jsem dával veškerý rostlinný odpad, čajové sáčky, kávovou sedlinu, drcené skořápky z vajec a odumřelé listy z ibišku celých 5 týdnů, než se kastrůlek zaplnil! V běžném odpadkovém koši by to znamenalo přes 10kg odpadu! A to není vše. V koši po pár dnech tento odpad začne plesnivět a hnít, takže každé otevření koše je útok na čich a pozvánka pro mušky. Ve vermikompostéru se mi objevovala zelená plíseň na ohryzcích z jablek a jaderníkách z paprik asi první 3 dny. Z obavy o zdraví žížal jsem je raději odstranil (dnes vím, že žížalám nevadí). Pak ale už nebylo po plísni ani památky. Místo ní se objevily mikrohouby (dlouhá bílá vlákna s miniaturními kuličkami, která po pár dnech tmavnou). Ty jsou pro kompost důležité, stejně jako různé bakterie, protože pomáhají žížalám "uvařit" baštu. Žížaly nemají zuby, jen cucají oslizlý povrch tlejících zbytků. Plesnivět mi ale přestalo i pečivo. Teď mi vydrží bez problémů týden. Dříve tak 3 dny.
Po tomto zázraku jsem neváhal a koupil pořádný vermikompostér na webshopu Happy Hemp. Žížaly jsem dle jejich doporučení objednal na http://www.zizaly.com/. Zvolil jsem raději hnojáky (Eisenia foetida). Násada 150ks mi připadá dostatečná pro začátek. Už po týdnu jsem našel několik kokonů a mladé žížalky. Časem se namnoží na optimální počet. Z počátku jsem jim v noci svítil LED lampičkou, aby po tmě nezabloudily ven, ale na zemi jsem nikdy žádnou nenašel ani později, když jsem s tím přestal. Rády sice šplhají po vnitřních stěnách, dokonce i po víku, ale přes okraj se neodváží. Bohužel mi jich několik uhynulo, když si vlezly mezi do sebe zasunuté nádoby nebo pod noviny pod podestýlkou a netrefily zpět ke krmení. Proto jsem - když se podestýlka z kokosového vlákna slehla a přestala se sypat - noviny zespodu propíchal tupým kolíkem. Pokud se kompost při nedostatku žížal lepí do souvislé vrstvy, hrozí jeho zahnívání - změna v hnůj. V tom případě jej nakypřete. Osvědčilo se mi podebírat vrstvu ode dna nádoby starou lžící a tahem nahoru odlamovat. Netrhám tak žížaly, které nestíhají utéct. Při pravidelném přidávání zbytků mi kompost drží dostatečnou vlhkost, takže nemusím kropit. Odpad do podestýlky nezahrabávám, žížaly si přijdou samy. Nehnije to, jen tleje a s vodou ztrácí na objemu. Dnes mi kompost voní skoro jako lesní humus po houbách.
Vermikompostování je prostě super - pro moji domácnost hotová revoluce. Snad jen alergici by se měli poradit s lékařem, aby jim nedělaly potíže nějaké minibreberky nebo houby. V případě nejistoty zkuste pokus s kastrůlkem jako já.