Ještě pár věcí, na které jsem včera už neměl sílu:
Soběstačnost je často zaměňována za Permakulturu, jejíž synonymem by byla spíše udržitelnost. Myslím, že snaha o soběstačnost je spíše vyjádřením naší nespokojenosti se stavem současné společnosti. Někteří to berou až tak vážně, že se snaží zmizet někam do vlastního izolovaného světa, kde si budou vše dělat po svém. Jiní, jako já, se snaží o částečnou soběstačnost v míře dosažitelné s ohledem na současný životní styl a zaměstnání a současně o hledání postupů, jak snížit naši spotřebu beze ztráty rozumného komfortu a lépe využívat zdroje včetně odpadu. To, co si sami vypěstujeme a vyrobíme nám přináší několikanásobnou radost. Jednak je to často kvalitnější, než to, co je k dostání v supermarketech. To se týká hlavně zeleniny, která u nás dostává mnohem kvalitnější "potravu" a sklízí se až těsně před konzumací v zralém stavu. Radujeme se i proto, že až jednou sečteme, co jsme takto vypěstovali a vyrobili, dá to možná za několik kamionů, které nemusely jet po silnicích, nebo tisíce kamionů lehčích o to, co jsme nekoupili. Ale tady už je vidět, jak v té soběstačnosti nestačí individualismus. Když si dnes nekoupím kilo rajčat, koupí je někdo jiný nebo jich market vyhodí o kilo více shnilých do kontejneru. Bude-li nás víc, může to být několik přepravek denně v každém supermarketu. A to už donutí obchodníky předělávat objednávky. No a (ne)poslední radost nám působí, že si to vůbec dokážeme vypěstovat či vyrobit sami.
Skutečná soběstačnost se může týkat jen většího izolovaného společenství. Čím je to společenství větší, tím pestřejší má zdroje a schopnosti. Na 2ha půdy lze těžko očekávat přepestré geologické podloží, aby si tam majitel nakutal podle potřeby jednou vápenec, jindy železnou rudu, měďnatou rudu, zkrátka to, co zrovna potřebuje k procesu, kterým se chce zabývat. Na tak malé rozloze často nebude ani solidní zdroj pitné vody, natož všechny potřebné nerosty, les jako zdroj dřeva, písek... I na pocit samoty a klidu je to málo, natož soběstačnost. I když bude majitel všeználek a všeuměl, půjde mu to od ruky asi jako mně elektroinstalace. Mám elektrotechnické vzdělání, vím jak se to dělá, mám vybavení a občas to i dělám v práci, když je třeba každé ruky. Ale až budu potřebovat předělat elektroinstalaci v bytě, pozvu raději na melouch kolegy, kteří to dělají denně. Už jen pokládka kabelů jde mnohem rychleji ve dvou, než když jeden běhá jako magor tam a zpět a pokaždé o metr popotáhne. To, co dělám nejlépe se moc nehodí pro jednotlivce, zvlášť pokud bydlí v paneláku, takže za melouch zaplatím a ty peníze si vydělám prací pro nějakou firmu, která zase má vybavení na výrobu něčeho, co nikdo z nás vyrobit neumí. A tak se ta soběstačná společnost rozrůstá, až se dostaneme k trochu větší partě. Čím větší společenství, tím více činností bude umět efektivně a tím více zdrojů bude mít k dispozici. A bohužel tím spíš bude lákat různé parazity, aby se na jeho produkci přiživili. Proto tu budou vždy proti sobě působit dvě síly. Jedna nás nutí k rozšiřování společnosti kvůli dostupnosti pestřejší nabídky zdrojů a schopností. Druhá nám našeptává, abychom se oddělili od lidí, kteří z té pestrosti ujídají a nic užitečného neposkytují. Kde je ten kompromis mezi pestrostí života s nutnou byrokracií a skromností, která neláká lumpy a kde se lidé navzájem znají a vše si mezi sebou vyřídí?
Ještě jedno téma dávám k zamyšlení. Naši dávní předkové se hodně nadřeli, protože toho moc neznali a uměli si vyrobit jen primitivní nástroje. Změna, která přijde s vyčerpáním neobnovitelných zdrojů, nebude návratem do minulosti, ale skokem jinam. Budeme více znát, spousta věcí, které nepotřebují neobnovitelné zdroje, bude dál sloužit, jen ztratíme možnost mnohé z nich vyrábět a opravovat původním postupem a z původních zdrojů. Na druhou stranu budeme mít nevýhodu v podobě zdevastované přírody a spousty zastavěných ploch, které nám nebudou k ničemu, místo zemědělské půdy nebo lesů. K přestavbě tohoto světa budeme potřebovat náhradu za naftou poháněnou těžkou techniku, nebo alespoň za naftu. Nejspíš nějaké řešení, jak si ulehčit práci nalezneme. A to v mnoha oborech. Jakmile ale lidská produktivita není limitována primitivními schopnostmi a nástroji, vzniká tu lákadlo v podobě nadspotřeby. A tak se spotřeba může často dostávat na hranici udržitelnosti, zvláště při růstu populace, až se situace trochu stabilizuje. Přijde pak nové kolo feudalismu, kapitalismu a kolapsu společnosti?