Ahoj Ronjo. Mé kozí období na rozdíl od výše diskutujících kozích kulometčíků a škrtičů stále trvá. Souhlasím s nimi bezvýhradně, že život s kozou rozhodně není nudný. Koza je podle mne jediné zvíře, na jehož psychice se domestikace nepodepsala, zůstala svá, multivitální, vychechtaná, einsteinovsky geniální tam, kde jde o kus žvance a - milá. Naše první koza před patnácti lety chodila sama do místní nálevny, opřela se předníma nohama o barpult a nehnula se, dokud jí putykář nedal tatranku. Lidi na ní čekávali s foťáky jako na celebritu. Historek by bylo nepřeberně...
Ale k Vaší otázce. Řešili jsme později podobné dilema jako Vy. Poslechli jsme nejdříve staré praktiky a nechali dojící kozinu připustit. Vychovala dva krásné kozlíky a ty jsme věnovali v dobré a nezkušené víře známému na chov, výpas a snad někdy i na porážku humánním způsobem. Umlátil je klackem. Napřesrok jsme s ní byli znovu za kozlem a opět měla dva kozlíky. Tam jsme již převzali odpovědnost hospodáře a s těžkým srdcem pozvali kamaráda myslivce, který je profesionálně zastřelil. Maso jsme rozdali a ten rok jsme se rozhodli ji už nepřipustit. Staří praktici si ťukali na hlavu, ale nepovolili jsme. Zkrátím to, dojili jsme ji dalších sedm let nonstop, v létě kolem dvou tří litrů, v zimě tak do litru. Od jara žila na pastvině v mobilním chlívku, v zimě ve stáji s koňmi, běhávala za námi i se psem na vyjížďky. Po čase jsme jí pořídili rozdojenou kamarádku "na pokec", a poté ještě další tři. Veterinář je pravidelně kontroloval a konstatoval, že tak zdravé a pohodové kozy ještě neviděl. Matku představenou jsme přestali dojit v jejích dvanácti letech a ponechali jako babču výměnkářku, na nebeské pastviny přešla vyrovnaně o rok později. Jen pro zajímavost, v profi chovech je sedmiletá koza stará a jde na jatka.
Takže - JDE TO! Pokud Vás bude ještě něco zajímat, napište. Hodně štěstí :-)!
