http://proroctvi.sweb.cz/
O domech
Potom vystoupil vpřed zedník a řekl, Promluv k nám o domech.
A on odpověděl těmito slovy:
Vystavte ze svých představ chýši v divočině předtím, než postavíte dům uvnitř městských zdí.
Neboť ač jsou vám dány návraty domů za soumraku, stejně tak jsou dány i poutníkovi ve vás, vždy vzdáleném a osamoceném.
Váš dům je vaším větším tělem.
Vyrůstá ve slunci a spí v poklidu noci; a není to spánek beze snů. Copak váš dům nesní? A ve snu neopouští město, aby se vydal k hájům či na vrcholek hory?
Nejraději bych posbíral všechny vaše domy do své ruky a jako rozsévač je roztrousil po lesích a loukách.
Pak by údolí byla vašimi ulicemi a zelené stezky vašimi uličkami, abyste vyhledávali jeden druhého na vinohradech a přicházeli s vůní země ve svých šatech.
Ale zatím to ještě není možné.
Vaši předci vás, jati strachem, nahromadili příliš blízko pospolu. A tento strach bude ještě nějakou dobu přetrvávat. Ještě po určitý čas budou městské zdi oddělovat vaše srdce od vašich polí.
A řekněte mi, lidé z Orfalesu, co máte v těchto domech? A co střežíte za zamčenými dveřmi?
Máte tam mír, stav klidu, jenž odhaluje vaši sílu?
Máte tam vzpomínky, zářivé oblouky klenoucí se nad vrcholky vaší mysli?
Máte tam krásu, jež vede srdce od zdobných věcí ze dřeva a kamene k posvátné hoře?
Řekněte mi, co máte ve svých domech?
Nebo tam máte jen své pohodlí a touhu po pohodlí, onu vkrádající se věc, která do domu vchází jako host, a pak se stane hostitelem a nakonec pánem?
Ano, a stává se z ní krotitel, jenž hákem a bičem pohání loutky vašich velkých žádostí.
Ačkoliv jeho ruce jsou jemné, jeho srdce je ze železa.
Ukolébá vás k spánku, aby se pak postavil vedle vaší postele a opovržlivě se vysmíval lidské důstojnosti.
Tropí si posměch z vašeho zdravého rozumu a odkládá ho do bodláčí jako křehkou nádobu.
Věřte mi, že touha po pohodlí zabíjí zanícení duše, a pak s vítězným úšklebkem kráčí v pohřebním průvodu.
Ale vy, děti vesmírného prostoru, vy neklidní v klidu, vy se nesmíte dát uvěznit ani zkrotit.
Váš dům by neměl být kotvou, ale stěžněm.
Neměl by to být třpytivý pás zakrývající zranění, ale oční víčko střežící oko.
Neměli byste skládat křídla, abyste mohli projít dveřmi, ani byste neměli sklánět hlavu, abyste se neuhodili o strop, ani byste se neměli bát zhluboka vydechnout ze strachu, že zdi mohou prasknout a zřítit se.
Neměli byste sídlit v hrobech, které stvořili mrtví pro živé.
A přestože jsou to domy nádherné a okouzlující, přesto by neměly skrývat vaše tajemství a zakrývat vaše touhy.
Neboť to, co je ve vás nespoutané, má svůj příbytek na obloze a jeho branou je ranní mlha a jeho okny jsou písně a ticho noci.