Josuo, promiň, že zase tlachám. Při čtení tohoto vlákna jsem si vybavil jeden svůj rodičovský problém. Nemám sice děti člověčí, ale když si brzy na jaře vypiplám ze semínek sazeničky, asi k nim cítím něco jako lásku. Problém je v tom, že klíčivost semen je věc celkem nejistá a proces je to pomalý. Takže od každého druhu, který se chystám pěstovat, vyseju více semen, než kolik rostlinek mám v plánu použít. Tak, jako si spousta otců ráda zadělá na více dětí, než kolik jich chtějí skutečně vychovávat. Jenže já takový nejsem. Nejraději bych všechny ty krásné sazeničky, co se urodí, přesadil a těšil se z větší úrody. Mám však jen omezený prostor pro pěstování, takže s bolavým srdcem nakonec některé sazenice musím vytrhnout, i když vím, jak zrovna tahle rajčata byla vloni (co dím, ještě koncem února) vynikající. Ruku bych si usekl, ale nakonec to ruka vyhraje, protože vím, že keřík rajčete je rozežraný jako americký zákazník rychlého občerstvení a svůj nezanedbatelný příděl kvalitního kompostu zkonzumuje tak dokonale, že po sklizni s polosuchým keříkem vytáhnu jen změť kořenů ve tvaru pěstební nádoby. Kdybych mohl, dopřál bych mu více prostoru i substrátu. Proto některé sourozence ještě v mladém věku musím utratit. Tak mne napadlo, že by sis mohl na mně nacvičit tu rodičovskou výchovu a poradit, co v takovém případě dělat, abych nemusel ničit zdravé mladé sazeničky. Docela mi to připomíná problém lidstva. I naše planeta je takový pozemek, který má své hranice a každý člověk (i ty rostlinky) má svůj apetit a potřeby. Kdyby bylo možné, aby se lidé množili, aniž by trpěli čím dál tím více hladem, musí to jít i s rostlinkami. Jednou se s takovým pěstitelským problémem určitě setkají i Tvoje děti, pokud neutečou do konzumní společnosti. Tož jak, taťko?
Ještě k tomu exponenciálnímu růstu populace a geometrickým řadám: To není vynález zlého matematika. Matematici to jen objevili, zapsali a snaží se nám to vtloukat do hlav. Protože to je jeden ze zákonů, který platí, i když se nám to nehodí. A příroda ho respektuje. Rostliny mají mnoho semen, ale mnohá musí přijít nazmar, aby jiná uspěla. Dokud může rostlina obsazovat další území s vhodnou půdou a podnebím, šíří se rychle - geometrickou řadou. Jako zpomalený jaderný výbuch. Ale jakmile dosáhne jistých limitů, začne sama vlastnímu druhu stínit a krást živiny. Nejslabší semenáčky nedorostou nebo plodí málo a nezralé plody. Žraloci byli páni oceánů, dokud je člověk skoro nevyhubil. Jsou ve vodní říši vrcholovými predátory. Kdyby se množili bez omezení, nic jiného by v moři dávno neplavalo, protože by to sežrali. Ale když se musí žralok hodně honit, aby ulovil jinou rybu, nemá sílu se množit. Ani žížaly v kompostéru se mi dodnes nepřemnožily. Nemusím je rozdávat. A přitom jsem zpočátku pozoroval populační explozi a páření žížal. Žížaly s tvořícím se kokonem a spousty kokonů v kompostu jsem vídal všude. Dnes jako by žily platonicky. Poznaly své hranice. Proč je nedokáže poznat člověk? Čí potomci jsou vlastně lidé, kteří dnes tvoří naprostou konzumní většinu? Dříve se naopak v hlíně šťoural skoro každý a jen několik vyvolených si cpalo břicha. Vypadá to, že pouhá škola v přírodě k výchově dětí stačit nebude. Už i proto, že jistou rekvalifikací by měli projít téměř všichni a velmi dobře odmaturovat. I kdyby všichni, kteří to s permakulturou myslí vážně, měli 100 dětí, budou proti obrovské přesile. A právě proto, že to s ní myslí vážně, tolik dětí mít nebudou. Chceš-li učit, máš tu asi 7 miliard žáků. Ty další si udělej jen pro radost. Ať jsou zdraví.:-)