Sporná úroveň mravnej kvality detských časopisov

Otvorený list rodičom, pedagógom a redakciám všetkých detských a mládežníckych časopisov: Milí rodičia, učitelia a vychovávatelia, listovali ste si niekedy v nejakom z časopisov, určených vašim deťom? Ja nedávno áno a upútalo ma tam niečo neblahého, na základe čoho vznikla nevyhnutnosť napísať tento list. Čo takého to bolo?

Na predposledných stránkach onoho časopisu mi „udreli“ do očí dve fotografie nejakej zo súčasných moderných speváčok. Takéto fotografie môžeme vídať takmer vo všetkých časopisoch, ktoré v snahe „držať krok s dobou“ veľmi radi prezentujú najaktuálnejšie módne trendy odvážneho odhaľovania telesných vnád rôznych hviezd a hviezdiček súčasného šoubiznisu. Avšak so skutočnosťou, že sa s niečim podobným stretnem i na stránkach časopisu určeného dokonca i nižším vekovým kategóriám detí, s takouto skutočnosťou som naozaj nepočítal. A navyše, ak na jednej z fotografií bol vyzývavo zmyselný vzhľad spomínanej speváčky podporený aj jej veľavýznamne necudným gestom jej ruky!

Na základe takýchto skutočností si je človek chtiac nechtiac nútený položiť otázku, do akej miery si pracovníci redakcií rôznych mládežníckych periodík vôbec uvedomujú svoju zodpovednosť za všetko, čo prostredníctvom svojich časopisoch predostierajú tvárlivým dušiam detí a dorastajúcej mládeže. Je vari naozaj až tak veľmi nemoderné vyžadovať od každého, kto má na mládež určitý dosah a vplyv, aby ju ovplyvňoval a formoval predovšetkým hodnotami pozitívneho a konštruktívneho charakteru? Veď o čo žalostnejšia a úbohejšia je reálna, žitá skutočnosť, o to intenzívnejšie a cieľavedomejšie by malo byť úsilie všetkých ľudí, zodpovedných za výchovu detí a mládeže, aby sa do nich všemožným spôsobom vštepovali iba vyššie ideály hodné pojmu „človek“, s ktorých naplneným vnútrom by vo svojej dospelosti zmenili tento skazený svet k lepšiemu.

No a okrem nevyhnutnej čestnosti, láskavosti, ľudskosti a mnohých iných dobrých vlastností, ktoré musia byť v deťoch podporované a rozvíjané by tam určite nemala chýbať ani mravnosť! Mravnosť, ako úcta, v tomto konkrétnom prípade k žene, ktorej telo by rozhodne nemalo byť dráždivým a zmyselným spôsobom vystavované na obdiv najnižšiemu, priam živočíšnemu záujmu opačného pohlavia.

Z tohto pohľadu je naozaj otázne, či podobné ušľachtilé ideály môže našim deťom ponúknuť spevácka hviezda, ktorá síce na jednej strane obsadzuje popredné miesta hitparád, ale na druhej strane buduje svoj „imidž“ na provokatívnom odhaľovaní vlastného tela.

A ak by sme mali byť naozaj úprimnými, takýto ostrý rozpor medzi perfektnými profesionálnymi výkonmi a nezriadeným osobným životom, vulgárnym vyjadrovaním i celkovým chovaním sa prejavuje takmer u prevažnej väčšiny „hviezd“ súčasného šou biznisu. Z takéhoto, hlbšieho pohľadu je naozaj máloktorá z nich v skutočnosti hodná toho, aby sa okolo nej vytvárala gloriola „hviezdy“, ktorej fotografie si budú deti ako nejaký ideál a vzor lepiť do svojej izby.

V podceňovaní týchto skutočností je skryté hlboké podceňovanie osobnosti dieťaťa, pretože dieťa je omnoho vnímavejšie ako sa domnievame. Je totiž schopné vyciťovať i veci skryté hlboko pod povrchom a spolu s prezentovaním osôb, v nejakej činnosti výnimočných, prijíma i všetko ostatné, čo z danou osobnosťou súvisí. Týmto spôsobom sa mu priam do krvi dostáva pokrivený model štruktúry ľudskej osobnosti, u ktorej je prvoradý úspech, a to za každú cenu, i s využitím akýchkoľvek prostriedkov – aj nemorálnych, ak nám to k onomu úspechu môže napomôcť.

Dieťa si nakoniec uvedomí, že k ceste k úspechu je možné bez zábran využiť všetkého, čo sa ponúka. Aj nemravnosti, ako na oných spomínaných fotografiách „hviezd“, aj vulgárnosti, aj egoizmu, nečestnosti, klamstva, podvodu a podobne. Nie, deti nie sú hlúpe! Citlivo vnímajú skutočnosť v jej komplexnosti takú, akou ona naozaj je! Iba dospelí ich zvyknú podceňovať.

Vari naozaj takéto niečo má byť cieľom detských a mládežníckych časopisov? Vari nie je povinnosťou ich redakcií byť rovnako citlivými vo vnímaní reality ako deti samotné, pre ktoré je časopis určený? Nebolo by naopak omnoho prínosnejšie odkrývať a demaskovať plytkú prázdnotu uctievania „hviezd“, ktoré si to len veľmi málo zaslúžia?

Samozrejme, že nie je možné a nie je to ani chcené, aby sme mládeži nehovorili o realite takej, akou je, avšak je nanajvýš nezodpovedné, keď sa povie „A“ a nedopovie „B“! Lebo práve toto by malo byť náplňou mládežníckych časopisov – hovoriť skutočnú pravdu o živote, vniknúť pod povrch, odhaliť prázdnotu, strhnúť falošné, trblietavé pozlátko a ukázať skutočné, pravé ideály a kvality, naozaj hodné nasledovania. V tomto sa skrývajú obrovské, ale žiaľ nevyužité výchovné možnosti detských a mládežníckych časopisov, ktorých povinnosťou by malo byť ovplyvňovanie vývoja mladej generácie smerom k pozitívnejším hodnotám.

Veď v podstate duša dieťaťa je ako úrodné pole, do ktorého máme práve my dospelí povinnosť zasiať to najkvalitnejšie osivo, ktoré čisté detské vnútro, ako úrodná zem príjme a umožní mu rásť, aby po rokoch, až nastane čas, prinieslo bohatú úrodu, prinášajúcu radosť vychovávateľom, učiteľom, rodičom a celej spoločnosti.

Je však vrcholne nezodpovedné, ak do tejto panenskej pôdy detských duší sadí niekto, či už z nevedomosti alebo ignorancie burinu! Takéto niečo je doslova zločin, lebo táto úrodná pôda príjme všetko rovnako, dobré i zlé a všetko v nej potom rastie, aby prinieslo svoje plody. Dieťa totiž ešte nemá vybudovaniu pevnú hierarchiu hodnotového systému a absorbuje v prostej dôvere všetko.

Prvoradou povinnosťou ľudí, ktorí majú možnosť formovať osobnosť dieťaťa je jednoznačne napomáhanie k správnemu vývoju jeho tvoriacej sa hierarchickej hodnotovej štruktúry, schopnej reálne rozpoznávať správneho od nesprávneho a dobrého od zlého. Toto je prvoradou a najzásadnejšou povinnosťou nás dospelých vo vzťahu k deťom!

Všetko, o čom bolo hovorené samozrejme nesúvisí len s nejakými inkriminovanými fotografiami, nachádzajúcimi sa v určitom konkrétnom mládežníckom časopise. Súvisí to s celkovou koncepciou, obsahovou náplňou a grafickou úpravou všetkých časopisov, určených deťom a mládeži, ktoré by v nijakom prípade nemali odzrkadľovať súčasný úpadok, ale aktívnym spôsobom viesť deti a mládež k skutočným, vysokým ľudským hodnotám.

Zostáva teda dúfať, že predsa len dôjde k hlbšiemu zamysleniu sa kompetentných, k prihliadnutiu na vyššie uvedené skutočnosti a ku kvalitatívnemu posunú obsahovej štruktúry mládežníckych periodík smerom nahor. Tým bude môcť dôjsť k tomu, že vysoká a vedome udržiavaná miera pozitivity ich obsahu bude pozitívnym spôsobom vplývať na vývin, správne formovanie a zdravý osobnostný vývoj detí i dorastajúcej mládeže. Práve toto je totiž cieľ, o ktorý by sme my dospelí mali vo vzťahu k našej mládeži s plnou zodpovednosťou všetci spoločne usilovať. Inak im budeme dávať kamene namiesto chleba!

Prohlédnuto: 5578 x

Odpovědět

Odpovědi do této diskuse

To, že lidi škodící celku budou likvidování v zájmu zachování života na Zemi říká Bůh v knihách Hovory s Bohem od Neala D. Valshe. Takový Římský klub, Andrej Babiš apod. to pocítí na vlastní kůži, pokud budou škodit a to i v tomto životě, pokud neuznají svoje chyby a nenapraví se. Jsme tu proto, abychom se duchovně zdokonalovali a ne abychom poškozovali planetu a život na ní. Život zůstane zachován a ti, kteří mu škodí budou smeteni. Proto by se každý člověk měl chovat odpovědně především k sobě a své budoucnosti. Jakou sílu má člověk proti Bohu ? Měl by být pokorný. Na někoho platí nějaká tragická událost a teprve potom začne přehodnocovat svoje postoje a nakonec děkuje Bohu, že se mu to stalo, protože se stal lepším člověkem.  Jsme tu, abychom se duchovně zdokonalovali. Někdo to ví a pracuje ve prospěch celku a někdo to neví a pak mu Bůh připraví do života nějakou událost, aby ho přiměl uvažovat o svém životě a chovat se lépe.

Milan Šupa říká:

Sila celku zvíťazí!

Kto podporuje prospech celku, kto napomáha k zveľaďovaniu a k pozdvihovaniu celku, ten je sám celkom podporovaný. Za takýmto človekom stojí nesmiernosť sily celku, ktorá ho podporuje a urovnáva mu všetky jeho životné cesty. Ak totiž človek podporuje celok, on sám stojí v sile a podpore celku a môže prostredníctvom nej úspešne zdolávať aj tie najväčšie prekážky.

Ľudia tohto sveta sa však z pôsobenia pre prospech celku vyčlenili svojim egoizmom. Egoizmom, hľadiacim iba na prospech seba samého.

Áno, väčšina toho, čo ľudia tejto zeme robia je robené iba pre ich osobný prospech. Práve takéto uvažovanie je základom všetkých ich snáh. Ak totiž ich snaženie aj prinesie úžitok niekomu inému, je to spravidla iba vedľajší produkt. Je to len určitý nevyhnutný prostriedok k dosiahnutiu konečného a rozhodujúceho cieľa a síce, prospechu seba samého. Práve takáto je skutočná a reálna vnútorná motivácia ľudí tejto civilizácie.

Lekár teda nelieči predovšetkým preto, aby pomáhal trpiacim, ale hlavne preto, aby si dobre zarobil. Politik nejde do politiky preto, aby slúžil národu, ale aby predovšetkým obohatil sám seba. Podnikateľ nepodniká preto, aby priniesol osoh spoločnosti a poskytol ľuďom živobytie. Podniká predovšetkým preto, aby hlavne on sám čo najviac zarobil a čo najrýchlejšie zbohatol. A tak ďalej a tak ďalej. Samozrejme, veľká česť tým nemnohým výnimkám.

Ak budeme k sebe naozaj úprimnými musíme uznať, že nie to pozitívne, nie to prinášajúce dobro celku je základným motívom všetkého nášho jednania ale žiaľ, je ním to menej pozitívne, to zištne egoistické, čo hľadí predovšetkým na prospech seba samého.

Takýmto princípom vnútorného nastavenia sa však človek vyčleňuje z jednoty celku. Svojim egoizmom sa stavia mimo neho, pretože jeho vlastné dobro je pre neho dôležitejšie, ako dobro všeobecné. Takýto jedinec totiž zväčša neváha postaviť sa proti záujmom celku a poškodiť ich vždy, keď z toho môže mať nejaký prospech a osobné výhody. Prednostným preferovaním egoistických záujmov svojho osobného „ja“ sa teda dostáva do konfliktu so záujmami celku a poškodzuje ich. Jednoducho povedané, stáva sa škodcom!

Človek pri všetkom tom čo robí teda nezohľadňuje záujmy a prospech iných ľudí, záujmy a prospech prírody, zvierat, rastlín a stromov, nezohľadňuje prospech a záujmy vody, vzduchu a zeme. Človek nad toto všetko nadradil iba svoje vlastné záujmy a to aj za cenu toho, že tým spôsobí škodu iným ľuďom, zvieratám, stromom, vode, vzduchu, či zemi. Človek neváha, a s väčšou alebo menšou mierou bezohľadnosti svojho egoizmu sa obracia proti všetkému. Z bezohľadnosťou prospechárstva svojho egoizmu sa stavia proti celku ako jeho škodca a nepriateľ.

Avšak keby takto konali hoci aj úplne všetci na zemi, sila celku, o ktorého veľkosti nemáme ani len tušenia zostane vždy neporovnateľne väčšou, ako jeho časť, ktorú predstavuje celé ľudstvo. A táto ohromná sila, proti ktorej sa ľudia vo svojom egoistickom zmýšľaní postavili stojí teraz nepriateľsky proti nim. Nepodporuje ich a nepomáha im, ako by tomu muselo nevyhnutne byť, keby vo všetkom svojom konaní vždy zohľadňovali predovšetkým záujmy celku. Keďže však takto nečinia, stojí ohromná sila celku stvorenia voči ním v tichom, nechápavom očakávaní, v ktorom pomaly narastá jej nepriateľstvo voči človeku. Vo všeobsiahlosti celku stvorenia je totiž očakávané, že ľudstvo nakoniec predsa len precitne a spozná svoj fatálny omyl.

Avšak každým nadchádzajúcim dňom, v ktorom naďalej zotrvávame vo svojom egoizme rastie nepriazeň a odpor celku voči nám. Tento celok sa totiž nemieni nechať trvalo poškodzovať. Je ochotný dlhodobo, hoci aj celé stáročia čakať na zmenu k lepšiemu, ak ale k tejto zmene nedochádza, kalich trpezlivosti raz pretečie a nesmiernosť sily celku sa nakoniec obráti voči tým, ktorí ho poškodzovali a stavali sa proti nemu.

Bude to niečo podobného, ako keď v ľudskom organizme začne hlodať nejaká infekcia. Telo zmobilizuje svoje ochranné mechanizmy, ako napríklad biele krvinky a vyšle ich na postihnuté miesto, aby infekciu zlikvidovali.

A tak aj ohromný organizmus celku tohto stvorenia bude nútený zaktivizovať svoje obranné mechanizmy a vyslať ich, aby zlikvidovali zhubnú infekciu egoizmu na zemi. A celok v jeho obrovskej moci a sile zničí všetko a všetkých, ktorí ho dlhodobo poškodzovali, čo je nanajvýš logické a absolútne legitímne. Z tejto očisty organizmu celku stvorenia môžu vyviaznuť a vyviaznu len tí, ktorí sa naučili zohľadňovať jeho záujmy. Ľudia, ktorí pri všetkom čo robia zohľadňujú aj prospech a záujmy iných ľudí, záujmy zvierat, stromov, prírody, vody, vzduchu a zeme. Iba takýto ľudia majú trvalé miesto vo stvorení, pretože sú prínosom pre celok. Iní v ňom miesto nemajú! A čas, ktorý im bol doteraz darovaný im bol poskytnutý len preto, aby pochopili, nahliadli a spoznali omyl vlastného egoizmu a zmenili sa k lepšiemu. Ak to nepochopia a nezmenia sa, budú obrannými mechanizmami celku odstránení ako škodlivá infekcia.

Ten, ktorému celok stvorenia patrí a je jeho Tvorcom vyslal pred 2000 rokmi na zem svoje posolstvo prostredníctvom vlastného Syna, aby sa ľudia naučili milovať svojho blížneho ako seba samého. Inými slovami povedané, aby sa popri svojich vlastných záujmoch naučili zohľadňovať i záujmy iných ľudí a prihliadať na ne. Práve toto je totiž prvý a rozhodujúci krok na ceste zohľadňovania záujmov celku stvorenia.

Ľudstvo však doposiaľ neuskutočnilo ani tento prvý krok a to, čo na zemi bujnelo a rozmáhalo sa bol len ich egoizmus, hľadiaci iba na prospech seba samého a to aj na úkor iných. Kalich trpezlivosti však už preteká a každý, kto takýmto spôsobom zmýšľa a jedná bude ako škodlivá infekcia odstránený z celku stvorenia. Je už totiž čas, aby v ňom konečne zavládlo zdravie a harmónia.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.



Není důležitějšího poznání, než je toto! Vzpamatujte se!

Vše, co kolem sebe vidíte, je konečné. Je dočasné. V určitém okamžiku to vzniklo a od okamžiku svého vzniku pomalu, ale jistě spěje k zániku. Týká se to lidí, zvířat, rostlin, ale také naší planety, Slunce a celého okolního vesmíru. Týká se to však zároveň nejen světa nejhrubší hmoty, kterou vidíme, ale také celého obrovského světa hmoty jemnější, kterou sice nevidíme, ale do které odcházejí naše duše po smrti, čili po odložení fyzického těla. Také tato jemnější hmotnost, takzvaná jemnohmotnost, podléhá zániku úplně stejně, jako všechno ostatní, co je hmotné.

No a v tomto obrovském, ale konečném světě hrubohmotnosti a jemnohmotnosti, se pohybují lidští jedinci prostřednictvím své svobodné vůle. Na základě svobodné vůle se rozhodují, kam povedou jejich životní cesty. Rozhodují, jaké hodnoty budou preferovat a co bude pro ně prioritní. Na základě své svobodné vůle si formují postoje k jiným a vytvářejí si vlastní životní filozofii.

Takovýmto způsobem jednají lidé nejen ve světě hrubohmotnosti, ale také ve světě jemnohmotnosti, kam odcházejí po své fyzické smrti. Také tam určuje jejich další směřování jedině jejich vlastní svobodná vůle. A pak se zase znovu rodí do hmotného světa, a takto to pokračuje stále dokola. Pořád dokola, ale ne donekonečna, protože žijeme v univerzu, které je konečné.

Kdyby však existovalo jedině toto konečné univerzum, s jeho konečnou hrubohmotnou a konečnou jemnohmotnou částí znamenalo by to, že naše bytí by bylo časově vymezeno pouze jeho trváním. Znamenalo by to, že s nevyhnutelným zánikem našeho univerza by v něm musely zároveň zaniknout také miliony lidských bytostí, které se v něm nacházejí.

Všichni lidé by však měli vědět, že jejich bytí není vůbec podmíněno nezbytným zánikem univerza. Měli by vědět, že jsou právě prostřednictvím své svobodné vůle schopni vymanit se z pomíjivosti univerza, a tak uniknout svému rozkladu v něm. Měli by vědět, že nad pomíjivostí hrubohmotné a jemnohmotné části stvoření se nachází věčná a nepomíjivá říše Ducha. A právě k ní by měl začít člověk, nacházející se ať už v hrubohmotné, nebo jemnohmotné části univerza, směřovat kormidlo své svobodné vůle pokud chce, aby se zachránil a unikl nevyhnutelnému zániku hmotného světa.

Abychom to celé dokonale pochopili, ukažme si to na velmi názorném příkladu. Představme si moře, ze kterého se tyčí čtyři pilíře. Na pilířích je umístěno velké akvárium. V akváriu žijí ryby, a protože je velké, jejich život je k nerozeznání podobný životu ryb v moři.

Má to samozřejmě jeden háček. Slunce nad akváriem hřeje a voda z něj se pomalu odpařuje. Proces odpařování je ale tak pomalý, že je téměř neznatelný. Nicméně v delším časovém horizontu je očividně patrný.

A pokles pokračuje stále dál a dál, což v konečném důsledku znamená, že akvárium nakonec zcela vyschne a všechny ryby v něm zahynou na jeho dně.

A přece ryby v akváriu zahynout nemusí! Nemusí, pokud si uvědomí situaci, v níž se nacházejí. Pokud si uvědomí, že žijí v akváriu a život v něm je časově determinován postupným odpařováním jeho hladiny. Toto poznání znamená pro "vědomé" ryby jediné: musí z akvária vyskočit!

V první řadě tedy musí pochopit, v jaké situaci se nacházejí, a potom se na základě svého svobodného rozhodnutí musí odhodlat k rozhodujícímu skoku ven z pomíjivosti života v akváriu, do věčnosti a nepomíjivosti života v moři.

A čím dříve k tomuto poznání a rozhodnutí dospějí, tím lépe. Neboť čím déle jim to bude trvat, tím větší námahu bude třeba vynaložit ke skoku do moře přes okraj akvária.

Při dlouhodobém váhání se totiž nakonec může stát, že hladina vody bude tak nízká, že všechny ryby pochopí, že se musí dostat ven, aby se zachránily. Avšak okraj akvária už bude tak vysoko a vody v něm tak málo, že osvobozující skok ven nebude možný. Ryby budou pak odsouzeny už jen na zoufalé plahočení ve stále více ubývající vodě, aby nakonec všechny bídně zahynuly.

A přesně takto je to také s lidmi, žijícími v akváriu pomíjivého univerza. Plavou si v něm sem a tam na základě vlastní svobodné vůle, a nechtějí si uvědomit fakt nevyhnutelné pomíjivosti prostoru, ve kterém žijí.

Z moře věčnosti, z nepomíjející říše Ducha, k ním bylo posláno do pomíjivé hmotnosti mnoho poslů, včetně samotného Syna Nejvyššího, aby se jim dostalo poznání reality, v níž žijí. Aby se na základě tohoto poznání a uvědomění si své situace dokázali včas odhodlat ke skoku z akvária univerza do moře věčnosti.

Neboť uskutečnit tento skok není vůbec tak jednoduché. Dostatečné množství síly k němu totiž může dát člověku jen síla dobra a ctností, o které se vážně ve svém životě usiloval. Neboť jen člověk dostatečným způsobem spravedlivý, čestný, laskavý, ohleduplný, ušlechtilý a čistý může nashromáždit tolik potřebné síly, aby se prostřednictvím ní mohl jediným skokem přenést přes okraj akvária pomíjivosti do moře věčnosti.

Žel, na světě je jen velmi málo lidí, kteří si uvědomují, v jaké situaci se nacházejí. Lidí, kteří se vědomě zdokonalují v ctnostech, shromažďujíc sílu, potřebnou k jejich rozhodujícímu skoku na svobodu.

Miliony lidí našeho světa žijí v tomto směru v smrtonosné nevědomosti. Na základě vlastní svobodné vůle se ženou za nejrůznějšími osobními prioritami a jsou slepí a hluší vůči všemu ostatnímu. Plně propadli životu v hmotném akváriu a nic jiného je nezajímá. Zajímají je jen peníze, majetky, zábava, konzum a užívání si. Jejich duševní obzor a jejich vnímání světa je omezeno pouze stěnami materiální reality. Pouze stěnami materiálního akvária. A je úplně jedno, zda se nacházejí v jeho hrubohmotné a fyzické části, nebo v jeho části jemnohmotné. Všude tam stojí z vlastní vůle na principech fatální materialistické nevědomosti o skutečném dění, uprostřed něhož stojí.

Ale čas pomalu plyne a hladina vody v akváriu klesá! A to znamená, že všichni lidé budou každým novým dnem potřebovat vždy větší sílu na to, aby dokázali jako ryby přeskočit přes okraj akvária pomíjivosti a zachránit se v moři věčnosti.

A nakonec přijde den, kdy to už nebude možné! Den, kdy pro enormně nízkou hladinu bude okraj akvária už tak vysoko, že ho nebude možné překonat. Bude to den, kdy past materie zaklapne! Den, kdy všem, z vlastní svobodné vůle v hmotě uvězněným lidem zůstane už jenom pláč a skřípění zubů. A tento den se blíží! Nevědomí mu kráčejí vstříc ve své nevědomosti, a jejich osud je zpečetěn!

Nicméně ty člověče, staň se vědomým! Uvědom si konečně, jaká je realita, ve které se nacházíš. Zdokonaluje se proto v konání dobra, v ctnostech a v zachovávaní ušlechtilosti vlastního vnitřního života. Shromažďuj tímto způsobem sílu, nezbytně nutnou k rozhodujícímu skoku z pomíjivosti hmoty do nepomíjivosti Ducha. K rozhodujícímu skoku ze smrti hmoty do věčnosti Ducha! Neboť čas se krátí!

http://kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

Člověče! Ty sobecký ničitel přírody!

Nevím, zda jste zachytili zprávu, že od 29 července 2019 začíná lidstvo žít na ekologický dluh. To znamená, že tímto dnem jsme v rámci roku 2019 vyčerpali všechny obnovitelné zdroje, a od tohoto data až do konce roku budeme čerpat zdroje, které už příroda není schopna sama obnovit. Od tohoto dne tedy začíná naše bezohledné a trvale nezvratné drancování. Pravda je totiž taková, že v současnosti potřebujeme k uspokojení všech svých potřeb přírodní zdroje dvou planet, což značí, že životní úroveň lidí a jejich potřeby výrazně převyšují možnosti naší planety.

V koloběhu povinností pravděpodobně mnozí tuto informaci nezaregistrovali. Co jsme ale zaregistrovali úplně všichni jsou úmorné letní horka, doprovázené suchem. Byly časy, kdy bylo léto krásným a příjemným obdobím, na které jsme se těšili. V současnosti se však naopak stává obdobím, nesmírně únavným a zatěžujícím, takže mnozí, kteří vyslovení nemusí, v největších vedrech raději ani nevycházejí ven.

Avšak neustále rostoucí nesnesitelnost letních veder, jaké u nás nikdy předtím nebyly, není ničím jiným, než odpovědí přírody na nesnesitelnost a neudržitelnost drancujícího přístupu lidí k ní. A je to odpověď tak viditelná, že ji nepřehlédne nikdo. Ani ti, co nevědí, že jsme již v tomto roce začali žít na ekologický dluh. Na absolutně každého z nás bez výjimky tvrdě dopadají negativní důsledky toho, jak se my sami chováme vůči přírodě.

Sobectví lidí je však bezmezné, protože jsou pouze nemnozí, kteří chápou tuto souvislost. Kteří si uvědomují toto vzájemné propojení. A je jen málokdo, kdo je také ochoten a schopen z toho vyvodit nějaké osobní důsledky. Osobní důsledky ve smyslu omezení vlastních nároků a potřeb na takovou míru, jaká bude pro přírodu přijatelná a udržitelná. Říká se tomu osobní uhlíková stopa.

Pro miliony lidí naší země jsou ale toto všechno jen obyčejné informace, které pustí jedním uchem dovnitř a druhým okamžitě ven tak, jako tisíce jiných informací. Pro miliony lidí konstatování těchto skutečností nic neznamená a osobně se jich to nijak netýká. Nejsou ochotni vyvodit osobní odpovědnost za katastrofální horka, za sucho, za každodenní vymírání nejrozličnějších živočišných druhů, za plenění deštných pralesů, z nichž za jedinou minutu ubude plocha o velikosti fotbalového hřiště, a tak dále, a tak dále.

Lidé jsou hodnotově orientovaní na konzumní způsob života a v něm má místo pouze stále větší ekonomický růst a stále větší uspokojování vlastních materiálních potřeb. V něm je absolutně nemyslitelné nějaké dobrovolné uskrovňování se. Vždyť přece celá společnost je postavena na spotřebě a různých službách, zaměřených na uspokojování lidského užívání si. Musel by být přece blázen ten, kdo by se dobrovolně omezoval. A zvláště tehdy, když na to má! Když si to může dovolit. Vždyť žijeme jen jednou, a proto si je potřeba života pořádně užít.

Nicméně ty, bezohledný konzumní slepec, uvaž jednu věc! Zkus se zamyslet nad tím, jaký bývá osud toho, kdo žije dlouhodobě na dluh. Jen si zkus představit, že bydlíš v nějakém bytě a neplatíš nájem. Jak dlouho myslíš, že ti to bude tolerováno? Budeš vícenásobně upozorněn, a když své dluhy nevyrovnáš a nezačneš pravidelně platit nájemné, z bytu tě vyhodí!

A přesně stejně, ty konzumní sobec, zaslepený svým užíváním si, žiješ na ekologický dluh a příroda naší planety tě již delší dobu upozorňuje, aby sis bral jenom tolik, kolik ti může dát. Upozorňuje tě na to vedry, jaké zde nikdy dosud nebyly. Upozorňuje tě na to suchem! Upozorňuje tě na to prudkými a ničivými přívalovými dešti! Upozorňuje tě na to neúrodou a zdražováním potravin! A upozorňuje tě na to ještě mnoha jinými věcmi, které ty nechceš vidět.

Ty totiž chceš jen stále nerušeně pokračovat ve svém konzumním bláznovství a nic jiného tě nezajímá. Věz však, ty sobec, že nakonec dopadneš tak, jako každý jiný, kdo žije na dluh a koho jednoduše dříve, nebo později vyhodí z bytu. A tak jednou také tebe, ekologického zločince a ničitele, vyhodí mocná Matka příroda ze svého pronájmu na planetě Zemi! Ba co víc, bude ti odepřeno právo dále přebývat v celém tomto stvoření, protože prázdnota a ubohost konzumního materialismu se do tebe zažraly tak hluboko, že jejich uctíváním ses stal jen bezduchým ničitelem všude tam, kde se nacházíš. A proto, aby si už nemohl dále škodit a ničit, ti tato možnost bude vzata, a tobě nezůstane zcela nic, jenom pláč a skřípění zubů.

Pamatuj, ty bezduše konzumní sobec, že jedině sem tě přivedou tvé materialisticky prázdné hodnoty, které si uctíval, a pro které si ve své egoistické slepotě neváhal ničit všechno kolem sebe.

Lidé našeho světa uznávají ničivé a rozvratné hodnoty, které je vedou a přivedou ke zničení a k rozvratu. Pokud však chtějí tomuto zničení a rozvratu zabránit, musí změnit hodnoty, které uznávají. Musí se přeorientovat na hodnoty, které nevedou ke zničení a rozvratu, ale k harmonii a rozkvětu.

A k harmonii a rozkvětu vedou jedině hodnoty ducha! Vede k nim jedině rozvíjení a uctívání hodnot ducha!

Hodnoty ducha nejsou hodnoty materiální, jejichž nepřiměřené nabývání ničí a drancuje naši planetu! Hodnoty ducha nejsou peníze, majetky, moc, sláva, konzum a užívání si!

Hodnotou ducha je úsilí o spravedlnost, čestnost, dobro a ušlechtilost! Hodnotou ducha je úsilí o pochopení skutečného smyslu vlastního života! Hodnotou ducha je hledání odpovědí na základní existenční otázky, a sice kdo jsme, odkud pocházíme a kam směřujeme. Hodnotou ducha je úsilí o přibližování se k Stvořiteli. A čím větší budou lidé vyvíjet úsilí o dosahování hodnot ducha, tím bude všechno na zemi lepší, hezčí a harmoničtější.

V tomto spočívá obrovský rozdíl oproti hodnotám materie. Obrovský rozdíl, který je důkazem zásadní neplnohodnotnosti a nedostatečnosti materiálně konzumních hodnot, protože čím více se lidé zaměřují na jejich dosahování, tím je na světě hůř. Tím je na světě více sobectví, chamtivosti, bezohlednosti, závisti, nečestnosti, nevraživosti, násilí a bídy. Tím více lidé drancují a ničí přírodu na celé planetě. To znamená, že to funguje úplně opačně, než při snaze o hodnoty ducha.

Člověče, vzpamatuj se a hodnotově se obroď, aby s tebou Majitel světa nakonec nezatočil tak, jako se špatným nájemníkem, který chtěl žít pouze na dluh.

http://kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

Učení teologové, mýlíte se!

Je smutné, že existuje mnoho oblastí, ve kterých se současné křesťanství odklání od původního učení Ježíše Krista. A jedním z nich je právě teologie. Jde v podstatě o určitý druh filozofie a filozofování, se snahou o rozumově racionální rozebírání víry a její mnoha jednotlivostí. Vysoká teologie není něco, co by bylo přístupné nejširším masám věřících. Ale ne proto, že by snad byla skrývaná a utajovaná, ale proto, že je tak mimořádně komplikovaná a intelektuálně náročná.

Ale toto všechno, i když se to na první pohled nezdá, je v ostrém rozporu se slovy Krista, který nás nabádal k něčemu úplně jinému! K tomu, abychom byli jako děti!

Co znamená jeho doporučení? Znamená, že k výšinám vede jedině cesta čistého dětského srdce a jednoduché, nekomplikované a přímé dětské mysli. Znamená to, že skutečnou Pravdu bytí lze chápat jedině tímto způsobem, protože skutečná Pravda je prostá, jednoduchá a přirozená. A proto přístupná absolutně každému člověku bez rozdílu!

Naopak, komplikovanost, složitost a přílišná učenost pouze zamlžují cestu k Pravdě, protože se ji snaží vidět složitější, než ve skutečnosti je. Ba co víc, takový přístup zcela znemožňuje její chápání! To, co lidé takovýmto rozumově komplikovaným způsobem získávají, jsou jen jejich vlastní lidské názory tak, jak to kritizoval už Ježíš ve své době slovy: "Vaše nauky jsou jen nauky lidské!"

Konečně je proto potřebné pochopit, že skutečná Pravda je prostá, jednoduchá a nekomplikovaná, což je na míle vzdálené od přehnané komplikovanosti nejrozličnějších teologických rozumových konstrukcí. A právě proto je možné Pravdu vnímat a znát jedině v prosté, nekomplikované jednoduchosti srdce a mysli, jakou mají děti. Jde tu totiž o účinky vesmírného zákona stejnorodosti, na jehož základě k sobě nachází cestu pouze to, co je stejné a vzájemně stejnorodé.

A zákon stejnorodosti se ve vztahu k poznání Pravdy bytí a poznání Stvořitele projevuje ještě také jiným způsobem. A sice tak, že nejvnitřnější duchovní jádro naší osobnosti, to skutečné "já", o které jde především, se v nás projevuje čistými city. To znamená, že jedině za pomoci čistých citů je člověk schopen vnímat, poznávat a chápat všechno to, co k nám přichází z výšin Ducha.

A toto, jeho duchem skrze čistý cit uchopené duchovní poznání, pocházející z výšin Ducha, pak člověk může prostřednictvím spolupráce s rozumem odít do slov. Může ho zhmotnit do slov. Takto by to mělo fungovat a takto by měl člověk formovat své poznání Pravdy i poznání Stvořitele. Jedině tímto způsobem se totiž dokonale naplňují účinky velkého vesmírného zákona stejnorodosti, na jehož základě duchovní jádro člověka, projevující se v nás čistými city, může navázat kontakt a spojení se vznešenou Pravdou Ducha. Jedině takto ji může tušit, vnímat a porozumět jí.

Člověk však kromě citových impulsů ducha vlastní také rozum, aby prostřednictvím něj poznával hmotný svět a mohl ho ovládat. A prostřednictvím rozumu a rozumových znalostí se lidé skutečně stali téměř neomezenými vládci hmotného světa. A to proto, že opět na základě vesmírného zákona stejnorodosti, je právě náš rozum stejnorodý s hmotou. Proto k ní nachází cestu, proto jí rozumí, chápe ji a ovládá ji.

Žel, kvůli úspěchům rozumu v ovládání hmotného světa, začali postupně lidé mimořádným způsobem nadhodnocovat jeho význam. Začali se opírat především o něj a časem to došlo až tak daleko, že mínění rozumové složky jejich osobnosti se pro ně stalo rozhodující také ve věcech ducha. Také duchovní oblast a duchovní pravdy začaly být vnímány, poznávány a uchopovány rozumem.

Ale protože rozum je na základě zákona stejnorodosti stejnorodý jedině hmotě, muselo dojít k tomu, že vznešenost, velikost a zářivost Pravdy Ducha byla rozumově zploštěna, okleštěná, ohraničená a omezená.

A tak to, co pocházelo z Výšin Ducha, jako potrava a oblažení pro ducha člověka, sídlícího v jeho srdci, bylo rozumem znehodnoceno a ztratilo schopnost povznášet ducha. Ztratilo to schopnost vést člověka k výšinám Ducha.

Tak se z duchovních učení působením rozumu staly nauky duchovně mrtvé a učenci, kteří je byť celý život studovali, se stali neschopní vnímat, poznávat a porozumět skutečným pravdám Ducha. A proto tito lidé, například bibličtí zákoníci a farizeové, nebyli vůbec schopni chápat učení Ježíše Krista. Jeho učení však bylo mnohem blíže obyčejným lidem, kteří v sobě přece jen ještě nesli určitou míru prostoty, přirozenosti a nekomplikovanosti srdce.

A právě kvůli tomu volá Ježíš k nám všem, abychom byli jako děti, protože jinak nebudeme moci vejít do království nebeského. To znamená, že se máme více řídit svými čistými city, které jsou impulsy našeho ducha, a jejichž prostřednictvím se stáváme schopní vnímat a uchopit pravdy Ducha.

Vše je tak nesmírně jednoduché, pouze člověk sám si to zkomplikoval. Vždyť přece o pravdě srdce a čistého citu netřeba vůbec uvažovat! Netřeba o ní vůbec hloubat! O pravdě srdce a čistého citu netřeba dělat žádné teologické konference!

Pravda srdce, čili pravda ducha, přece v každém člověku vždy jasně září v čistotě jeho citu! Ním se řiďme a ním prociťujme hodnotu i pravdivost věcí. Zde netřeba vskutku o ničem přemýšlet! Zde je potřeba pouze prostě žít a jednat ve svobodě ducha! Ve svobodě čistého citu, který se ozývá v našem srdci!

Jakékoliv myšlenkové hloubání o tom věci pouze zbytečně komplikuje a zamlžuje! A žel, právě na takovémto myšlenkovém hloubání, analyzování a komplikování je postaveno to, co se nazývá teologií. Teologie je rozumová snaha o vyjádření pravd Ducha, což však na základě vesmírného zákona stejnorodosti není možné.

Ale protože lidé ve svém nitru enormním způsobem nadhodnotili vlastní rozum, v jeho pýše, v pýše rozumu odsouvají bokem cestu dětské prostoty. Skutečná pravda i skutečné poznání Stvořitele musí být podle názoru lidí, přeceňujících rozum, mnohem složitější a mnohem intelektuálně náročnější. Jen tímto způsobem je to podle nich opravdu velké. A proto, aby mohli dosáhnout této iluzorní velikosti, vzniklo cosi takového, jako je teologie. Jen ona může podle jejich názoru odkrýt nejskrytější tajemství bytí, protože poznávacím znamením skutečné moudrosti je právě míra obtížnosti pochopení. A proto tento druh lidí realizuje své "poznání" a svou "moudrost" právě v rámci složitosti teologie.

Toto je však cesta falešná! Je to cesta pýchy rozumu, který svýma nehodnýma rukama sahá na pravdy Ducha a zplošťuje je, zmenšuje je a zužuje je. Je to cesta pýchy rozumu, který z velikosti učení Ducha vytvořil pouze své vlastní nauky lidské.

V ostrém protikladu k tomu znějí slova velkého Mistra: "Buďte jako děti!"

Jedině v dětské čistotě srdce a citu je skrytá cesta k pochopení Pravdy bytí, i k pochopení Stvořitele! Jedině dětská čistota srdce a citu je pravou cestou ke Světlu!

http://kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

Odpovědět do diskuse

© 2019   PermaWeb   Využívá technologii

Odznaky  |  Oznámit problém  |  Podmínky služby